Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Viola slaví padesátku

Miluše Viklická, ředitelka divadla Viola

autor: archiv divadla

Poetická vinárna Viola na Národní třídě v Praze v této sezóně slaví padesát let své existence. Mé osobní vzpomínky se s ní spojují od roku 1970, kdy jsem jako amatérská recitátorka vystoupila na malinké jeviště v rámci městského kola Pražského kalichu. Tohle hájemství krásného slova už v té době mělo svou nenapodobitelnou atmosféru, bylo kultivovanou oázou uprostřed počínající normalizace. Je příjemné, že takové místo nezaniklo ani v období kulturního „temna“, ale ani divokých proměn po roce 1989. Pozornost diváků se v průběhu doby samozřejmě přesunuje k novým prostorům a novým formám, ale i v dnešní době má Viola své diváky, kteří na ni nedají dopustit. O některá představení je takový zájem, že zůstávají na repertoáru spoustu let. O tom jsme si povídaly s ředitelkou Violy Miluší Viklickou, která převzala po Vladimíru Justlovi vedení v roce 1992.

Jak to přišlo, že se ve vinárně v centru města uhnízdila před padesáti lety poezie?
Na ty začátky my všichni pamětníci vzpomínáme velice rádi. U zrodu tehdy stál osvícený ředitel Restaurací a jídelen Karel Meier, který sám psal poezii, osobní přítel dr. Vladimíra Justla, dlouholetého ředitele Violy. Nejprve tu vznikl jazzový klub, a vzápětí se začal formovat program, který propojoval hudbu s poezií. Prvním osloveným byl Radovan Lukavský, aby zde interpretoval Holanovu Noc s Hamletem. To bylo na jaře 1963 (pozn. poprvé se literární večer pod názvem Noc s Hamletem odehrál 11.ledna 1963) . Pan Lukavský mnohokrát vzpomínal, jak mu kolegové z Národního říkali: „Pane kolego, jak Vy, herec Národního divadla, můžete recitovat v nějaké vinárně?“. Ale posléze si to vyzkoušeli (a rádi) mnozí z nich.

Čím podle vás umělce Viola přitahovala a dodnes přitahuje?
Těch důvodů je více. Mnozí si rádi odskočí do tohoto intimního, komorního prostoru, protože mají možnost vyzkoušet si tu něco zcela jiného, a také okruh diváků je jiný než u velkých divadel. Lákavý je pro ně i bezprostřední, doslova osobní kontakt s divákem (kterého se pravda, někteří herci i trochu bojí – např. pan Kemr velmi rád poseděl ve Viole u vínka, ale na její scénu se nikdy neodvážil), a velmi inspirativní tvůrčí prostředí. Setkávají se tu mnozí herci, kteří si spolu neměli šanci zahrát – ať už se to týká rodinných týmů (např. Jaromír a Jan Medunovi, Tereza a Petr Kostkovi) nebo kolegů z divadla (např. Jiří Štěpnička a Boris Rösner se na jevišti ND nepotkali, ale ve Viole ano, a velmi si to užívali). Z těch legendárních představení vzpomínám na dva jedinečné projekty, v nichž se setkali na scéně tři režiséři Miroslav Macháček, Evald Schorm a Jan Kačer (Milovat znamená žít, Téma Dostojevskij).

V porevolučních letech se objevila kromě komponovaných pásem poezie a hudby i poměrně rozsáhlá nabídka komorních dramatických her, která neunikla pozornosti kritiky.
Máte pravdu, jsem velice hrdá, že ačkoliv jsme nejmenší divadlo v Praze, můžeme se pyšnit třemi Cenami Thalie. Získali je Josef Somr a Blanka Bohdanová za hru The Gin Game a David Prachař za výkon ve hře Novocento. Oba tituly se s úspěchem hrají dodnes. A jen bych ráda připomněla, že např. Josefa Somra už můžete vidět hrát jen u nás, stejně jako Luďka Munzara.

Trochu si rýpnu - zastánci nových divadelních proudů považují Violu za jakési konzervativní, intelektuální ghetto, které by se mělo někam posunout. Jak to vidíte vy?
Myslím si, že je to problém lidí, kteří to říkají. Viola rozhodně není „ghetto“, je specifické prostředí, které zachází s atributy, jež jí byly dány do vínku, a rozvíjí je. Jsem přesvědčena, že nestagnuje, že to konzerva není. Třetina diváků, kteří k nám chodí, jsou z Klubu mladého diváka. A když je vidíte nadšeně tleskat na konci Máje, který interpretuje c e l ý z p a m ě t i Bára Hrzánová, myslím, že tento argument nás opravňuje k přesvědčení, že naše práce není marná. Je jistě pravda, že jsme scénou pro náročnější publikum, jak řekla kdysi Daniela Fischerová: „Do Violy vždy chodili lidi všech věkových kategorií, kteří měli tzv. načteno.“ A právě to je náš cíl. Nemá smysl opakovat to, co je k vidění v televizi nebo komerčních divadlech, ale programově pěstovat tuto oblast divadla a krásného slova ve spojení s hudbou. Považuji tedy Violu spíše za jakýsi ostrůvek a doufám, že se nepřižene tsunami.

Co nabídnete v jubilejním ročníku Violy?
Jednu – velice úspěšnou – premiéru už máme za sebou. Jmenuje se Století hitů, a interprety jsou Berenika Kohoutová, Jaromír a Jan Medunovi. Inspirací pro tento projekt byl úspěšný televizní film Rytmus v patách, který byl dárkem k 85. narozeninám Josefa Škvoreckého. Scenáristka Jitka Škápíková a režisér Patrik Hartl vytvořili volnou koláž toho nejlepšího z populární hudby a poezie 20.století. Jak říkáme: od Gellnera po Žáčka, od Hašlera po Kollera. Myslím, že mladí umělci, i o generaci starší kolega, tu ukazují svou uměleckou všestrannost, včetně toho, co vyvádějí na naší malé scéně (pod vedením Martina Packa) pohybově.
Z dalších plánovaných projektů to bude Život jako smršť, dramatizovaná autobiografie Consuelo de Saint Exupery – manželky Antoina, na níž se podílí Jitka Škápíková s kmenovou režisérkou Lídou Engelovou. Vyplývá, že manželství Saint Exupéryových bylo velmi dramatické, proto ten dramatický titul. Interprety budou Táňa Medvecká a Martin Hofman. Mám také radost, že se k nám po delší době vrací Hana Maciuchová ve hře Oldřicha Daňka Žena z Korinta v režii Tomáše Vondrovice. Budou hrát společně s Johankou Tesařovou a Jaromírem Medunou. Připravovaných projektů je samozřejmě více, třeba nový dramaturgický cyklus VIOLA A JÁ, takže všechny diváky srdečně zvu, aby s námi přišli oslavit naše padesáté narozeniny.

22.1.2013 00:01:02 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!