Scéna.cz 

Luba Skořepová - život jako veliký dar

Luba Skořepová – někdo řekne čarodějka, jiný se přikloní k vědmě, bylinkářce. Lubě Skořepové nelze v žádném případě upřít její herecké umění. Na tomto světe už se pohybuje devadesát let. Není divu, že jubilantku stíhá jeden rozhovor za druhým, benefiční představení, dokumentární snímky v České televizi, k oslavám se připojil i Český rozhlas. Stranou nemůže být ani Národní divadlo, kde je nyní k vidění výstava věnovaná jejímu životnímu jubileu.

Sama jste byla u přípravy výstavy, kterou může veřejnost od konce září vidět na 1. galerii historické budovy Národního divadla. Co byste o ní řekla?
Výstava se mi moc líbí, myslím si, že práce pana Dvořáka je skutečně nedoceněná. A to nejen jako fotografa, ale i aranžéra. Zabývá se tím už desítky let a je škoda, že není tak oslavován jako já. Možná proto, že mu ještě není devadesát.

Popisuje výstava uspokojivě Vaši životní cestu?
Pravda je, že pan Dvořák nesehnal všechny fotografie, které v mém životě hrály důležitou roli. Nejspíš proto, že lidé, kteří výstavy tohoto typu sestavují, se narodili výrazně později než já. Některé fotky mám tedy pouze ve svých knihách a v dnešní době o nich už nikdo moc neví.

Které to jsou? Z které doby?
Jedná se především o slavnou éru, kdy byl ve vedení Činohry Národního divadla Otomar Krejča, Jaromír Pleskot a Alfréd Radok. V té době představení Činohry často hostovala ve Francii a dle mého názoru se v Národním hrály skutečně dramaticky objevné, krásné hry.

Jak se Vám s Krejčou, Pleskotem a Radokem pracovalo?
Ten pocit a princip práce není snadno popsatelný. Třeba Radok moc nemluvil, vždy se jen zvláštním způsobem podíval. Hypnotizoval nás těma svýma černýma očima, ale my přesně věděli, co chce.
Pleskot sice slovně popisoval mnohem více, než Radok, ale nikdy nechtěl, aby herecké akce probíhaly přesně tak, jak si usmyslil. Nechával herci určitou volnost. Což mi bylo velmi příjemné, protože jsem zrovna ten typ herce, který má volnost v tvůrčí práci rád.
Na druhou stranu - když vznikne mezi hercem a režisérem přátelské pouto, není ani nutné příliš mluvit. Mirek měl navíc rád komediální či tragikomické herce a tituly, což nás spojovalo ještě více.
Proti tomu Otomar Krejča byl režisér, který si celou inscenaci doma pečlivě vystavěl i s jednotlivými gesty. Výsledky však byly i s tímto přístupem báječné.

Vzpomenete si na nějakou výraznou roli z těch desítek, které jste v Národním divadle ztvárnila?
Ráda vzpomínám skoro na všechny. Za ta léta jsem zažila mnoho zábavných momentů, o kterých ráda na přátelských setkáních vyprávím. Doteď si živě pamatuji, jak jsem zapomněla na odpolední představení.
Hráli jsme tehdy s Mirkem Donutilem STRÝČKA VÁŇU. V notýsku jsem měla zapsáno, že večer hraju, jinak bylo mé odpoledne volné. Sebrala jsem tedy plavky a vyrazila se opalovat do Grébovky. Došlo mi ale, že když se budu opalovat příliš dlouho, budu večer na představení až moc černá. Přišel čas opalování ukončit.
Přijdu domů, zvoní telefon a z něj se ozve: ,,Lubo, Lubo, za 5 minut máš být na jevišti.“ Vylítla jsem z domu jen tak v těch plavkách, v ruce klíče, zastavila první auto, které jelo kolem a zavelela: ,,Okamžitě mě odvezte na Novou scénu, všechno platím.“ Hoši o takovém divadle ani neměli ponětí, byli z venkova, ale poslechli.
Tak jsme pádili příšernou rychlostí přes zákazy až k divadlu. Tam mě donesli do zákulisí, bleskově mě nacpali do kostýmu a já zázrakem stihla svůj výstup. Ti chlapci mě zachránili. Později jsem vyšla před divadlo, abych dala klukům v autě diškreci, ale už byli fuč. Možná, že to byli převlečení andělé.

Co říkáte lidem, kteří Vás denně potkávají na ulici a oslovují? Máte radost, nebo Vás to občas i unavuje?
Lidi z ulice jsou pro mne těmi největšími přáteli. Ti, kteří nejsou ani moc bohatí, ani netrpí bídou. Občas se stává, že jdu po ulici, oni se na mě vrhají, objímají mě a hledají po kapsách dárek. Vezmu si ho, je z lásky.

Často se vás v rozhovorech ptají, „jak se cítíte v těch devadesáti“...
Upřímně - budu ráda, až ty oslavy skončí. Až se opět obrátí pozornost také k mému herectví. Já bych si ani nevšimla, že jsem už tak stará, kdyby mi to pořád nepřipomínali. Nevěřila bych tomu.

Máte nějaký vzkaz pro své fanoušky?
Mám. Ať berou život jako veliký dar. Nemusí být vždycky moc šťastný, ale je třeba za něj denně děkovat. A myslet taky na ty druhé, nejen pořád na sebe. Moje milovaná babička mi říkávala: „Ďouče, jsme tady pro ty druhý. Nikdy na to nezapomeň!“

Zpracoval Daniel Brátka.