Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Tomáš Pavelka a jeho rozporuplní hrdinové

autor: archiv divadla

Herec Tomáš Pavelka patří – jak sám říká – k „držákům“ Švandova divadla. S několika dalšími herci, kteří tu hrají, se znají už od školy, a proputovali spolu nejrůznější scény. Má na kontě na devadesát rolí, velmi často postav bizarních, či doslova „magorů“. Měl bych se nad sebou zamyslet, směje se Pavelka, a dodává: Jednou mi kamarád dramaturg řek l- Podívej se na sebe, co jiného bys chtěl hrát? Krátce po premiéře Krakatitu ve Švandově divadla jsme si povídali o jeho nejnovější roli, inženýru Prokopovi, a zapátrali, zda Tomáš vůbec někdy hrál kladnou postavu...

Inženýr Prokop, vynálezce Krakatitu, je vaší nejnovější rolí. Jaký je? Je to génius nebo obyčejný člověk, který se jen dostal do víru nepochopitelných událostí?
Určitě jsme se snažili, aby byl co nejobyčejnější. Aby diváci měli pocit, že to, co se mu stalo, se může přihodit každému z nás. Řešili jsme otázku, co že to vlastně ten vynález je, co znamená. A snažili jsme se být co nejvíc při zemi.

To ale v podobném typu příběhu moc nejde. Já osobně jsem byla trochu zmatená. Na počátku to vypadá, že Prokop je kladný hrdina, který se ocitl v naprosto šíleném světě, snaží se v něm orientovat a moc se mu to nedaří. Prožívá jakýsi divný sen, který je na scéně pojatý až komiksově. V druhé části se to ale proměnilo, zvážnělo a přitvrdilo. Jak se v tom vyznat?
I když vás to jako diváka znervóznilo, tak v podstatě vystihujete inscenační záměr právě v té proměnlivosti. Z mého pohledu Prokop sám sebe vnímá jako oběť, a stejně tak ho vnímá i divák. Ale je to hodně subjektivní, malým posunem vnímání se stává viníkem. Podobně jako v životě – často se stane, že uděláte nějakou věc a máte pocit, že za následky nemůžete. Nicméně, vliv okolností, stárnutí, osobní zrání vám pak umožní nahlédnout své hříchy objektivně, zahlédnout se takový, jaký doopravdy jste. Snažili jsme se, aby inscenace byla právě o tomhle.

Příběh si můžeme interpretovat všelijak. Pro mě je tak trochu symbolickým příběhem „everymana“, který se na sklonku života setkává s různými symbolickými postavami. Ale může to být samozřejmě i jinak.
Nejdůležitější je oprostit se od toho románu, i když na druhou stranu se k němu musíte neustále vracet. Je to obtížné. Ten příběh je od Čapka nějak napsaný, začíná zábavně, pak se stává temnějším (připomíná žánr noir filmů), pokračuje k detektivce, grotesce a dotkne se i transcendentna. A končí vlastně jako moralita. Takže chvílemi jsme na pochybách, jestli si z nás autor náhodou nedělá legraci.

Je pravda, že jsme vždycky Čapka brali jako „školního“ klasika, jehož romány mají existenciální přesah, a jsou varováním pro lidstvo. Když ale čtu jeho knihy s odstupem, s podivem zjišťuji, že se tam často objevuje až rodokapsový styl, motivy z červené knihovny či prvky sci-fi nebo fantasy.
Já mám podobnou zkušenost. Když jsem si teď Čapka znovu přečetl, zjistil jsem, že je v něm něco úplně jiného, než jsem si původně myslel. Dnes příběh Krakatitu vidím tak, že je hodně osobní, osobnostní. Není to jen o nebezpečném vynálezu, ale hlavně o tom, kde se v člověku vezme, že takovou věc vymyslí a jak se s tím vypořádá. A vlastně nejtěžší bylo s tímhle se popasovat. To, že Prokop je kladný hrdina, oběť systému, se vám tam dere do popředí a navíc – diváci to mají rádi. Ale řekněme si upřímně – on to žádný príma kluk není.

Pokud budeme mluvit o textu - když čtete román, opravdu se tam stále proměňuje styl vyprávění. Na jedné straně ty výbuchy, posedlost jimi, zběsilost. Na druhé straně opravdu červená knihovna, zamilovanost, okouzlení „nepolíbeného“ čtyřicátníka v Týnici. Na konci si řekneme, nezdálo se mu to všechno? Tahle struktura umožňuje pracovat zvláštní střihovou metodou, ale sebrat všechny nitky příběhu není vůbec snadné.
To je možná také důvodem, proč se Krakatit dříve nikdo nepokusil adaptovat pro jeviště. Existovaly jen dvě filmové verze filmu. Takže se toho divadelní tvůrci asi trochu báli, i když rozpolcený hrdina je lákavá.
On je na jedné straně hrdina, na druhé straně tak trochu padouch, a hlavně slaboch. Je zjevně ambiciózní, a ta ambice byla potlačena. Vzbuzuje pochybnosti. Třeba ani nebyl tak dobrý chemik, jak se o něm tvrdí. Možná se mu jen něco náhodou povedlo, a on nabyl dojmu, že může zlepšit nebo zachránit svět.

Zkrátka, takový génius průměrnosti... A tím se dostáváme k další zajímavé postavě, kterou taky ve Švandově divadle hrajete. Je to mladý Hitler v Tabori hře Mein Kampf. To je postava ještě mnohem bizarnější, přiznaná groteska.
Já jsem si ho pro sebe charakterizoval jako zklamaného absolutního lúzra, který touží po lásce, po vztahu, po kontaktu, po blízkém člověku. A to mu sice Žid Schlomo nabídne, ale pro něj je to málo. Zásadní zlomová scéna pro mě je, když po Schlomovi chce, aby mu řekl, že ho má rád. Ale on to neudělá. Udělá to místo něj Markétka, a z nevinného Hitlera se stává ten Hitler, jakého známe. Tak trochu si pohráváme s myšlenkou, že kdyby byl Hitler milován, žádné hrůzy by nenastaly. Je to velmi odvážné, ale přijde mi to průkazné. Možná by stačilo, kdyby ten jeden Žid nezaváhal a podal mu ruku. Na počátku tragédií vždycky stojí zdánlivé maličkosti. Myslím, že Tabori takto v nadsázce a s ironií nabízí myšlenku, zda si svůj osud Židi nezavinili částečně sami svou pasivitou. Je to samozřejmě provokativní otázka, ale Tabori tak vlastně pojímá celé své dílo.

Je to jedna postava v řadě šílenců, které jste hrál. Vzpomínám i na dávnější roli Jindřicha Hýla z Langovy autorské hry Hadí klubko.
To je pravda, to byl doslova megamagor. Ale asi mi to sedí, když mě do toho obsazujou.

Hrál jste někdy vyloženě kladnou roli?
Nevzpomínám si, a pokud ano, asi jsem se stejně pokusil ji někam posunout – do grotesky nebo parodie. Snad nejblíž ke kladným postavám měl Tuzenbach ze Tří sester (v Ústí nad Labem), ale i on byl nesnesitelný svou žárlivostí. V tomhle pohledu na divadlo mě asi dost ovlivnil režisér Vladimír Strnisko, který dokázal udělat „svini“ z jakékoliv postavy. Myslím si, že takový pohled dostává člověka ze sentimentalismu. Život je těžký, většinou jsme všichni sobečtí, a i ti nejlepší mívají nějaká černá tajemství. Takže je nejlepší se na to podívat s nadsázkou.

V českém divadle pozoruju tendenci, že vlastně nedokážeme brát nic vážně (možná je to obrana). Zatímco na všechny strany od našich hranic se nebojí patosu a sentimentu, u nás se jakýkoli podobný pokus už v zárodku utne.
Kdysi kolega Ivan Řezáč řekl, že „Za smrt českého herectví může divadlo Járy Cimrmana“. Myslel to tak, že co působí vznešeně, pateticky, je obecně nepřijatelné, a my cítíme potřebu to shodit, nahlédnout to z pozice humoru a nadsázky. Myslím, že to částečně souvisí s povahou, ale také s tím, že se české divadlo odvíjelo od ochotníků, kteří měli svá občanská povolání, a tak divadlo nebrali smrtelně vážně, spíš jako zábavu. Ale to je samozřejmě téma na opravdu dlouhou debatu.

V databázi Divadelního ústavu jsem našla u vašeho jména 90 rolí (a možná jich je ještě více). Na kterou vzpomínáte rád?
Já v zásadě vzpomínám rád na všechny role, nedokážu asi konkrétně říci jednu. Ale možná přece, měl jsem rád Utěšitele v Hráčích, které jsme dělali v Ústí. Stýská se mi po Bouři, kde jsem hrál Ariela. To mě bavilo. Vidíte, když jsme u Shakespeara, tak jsem nedávno bilancoval, že jsem hrál ve spoustě Shakespearových her, v některých i víckrát, ale nikdy to nebyla velká role. Já jsem vždycky klasiku miloval, ale v posledních letech ji moc nedělám. Spíše ty současnější, cáklý věci. Ale musím přiznat, že mě baví.

V nejrůznějších materiálech se objevuje zřejmě kopírovaná informace, že jste se dostal k divadlu přes „Jiráskovy Hronovy a Wolkerovy Prostějovy.“ Takže je logické, že se zeptám na váš vztah k poezii.
Přiznám se, že jsem poezií strašlivě pohrdal. Dělal jsem od třetí třídy divadlo, ale básničky vůbec ne. Až potom, když jsem byl na gymplu v Brandýse nad Labem, a docházel jsem na dramatické oddělení na LŠU, byl jsem asi paní učitelkou přesvědčen, že musím reprezentovat na nějakých soutěžích, Nikdy jsem neměl úspěch, až jsem pak nastudoval Wolkerovy Sirény a dostal se s nimi na Wolkerův Prostějov. To už ale bylo v době, když jsem byl přijat na DAMU. Pak jsem se k poezii dostal až ve Viole. Jako záskok za pana Halbicha jsem udělal s Kristýnou Frejovou a Věrou Galatíkovou španělskou poezii v režii Jiřího Fréhara. Jmenovalo se to Jako záblesk dýky a byla to moje první poezie na jevišti.

Poslední otázka - co vás čeká v této sezóně?
Na začátku příštího roku u nás začne zkoušet Anna Petrželková adaptaci filmu Idioti Larse von Triera, a na konci sezóny se bude v divadle dělat Kafkova Proměna. Takže se pravděpodobně v některém z těchto titulů objevím. A teď začínám zkoušet s panem Horanským ve Viole dramatickou báseň o Boženě Němcové – Nemohu jinak než lásku. To budou vášně...

28.10.2013 15:10:38 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!