Scéna.cz 

Ohlédnutí za čtyřmi inscenacemi ze závěru 6. ročníku Dream Factory Ostrava

Divadelní festival Dream Factory 2014 utekl jako sen. Do rozjetého zážitkového víkendu jsem vskočila hrabalovsky romantickou inscenací Antiwords, která nasadila příčku proklatě vysoko. Originální, esenciální a humorná variace na známou hru Václava Havla Audience hraná dvěma talentovanými herečkami , dvěma obřími hlavami a bednou lahváčů, uchvátila strhující pantomimou doplněnou o zvukový záznam známého nastudování této hry v režii Jiřího Menzela, kde roli sládka hrál Pavel Landovský. Alternativa se zde snoubí s klasikou, fyzické herectví provokuje i laská jak zhýčkané diváky intelektuální , tak ty více intuitivní, kteří u piva jsou zvyklí víc relaxovat než mluvit. Prostředí Špice na Dole Hlubina protíná divadelní fikci s reálným socialismem a hořkost piva, jež se rodí z pěny krásné jako Afrodité, dává vyniknout nadhledu a tiché moudrosti žen. Kromě výkonů hereckých interpretek Miřenky Čechové a Terezy Havlíčkové, se na úspěchu inscenace podílela hudba Sivana Eldara, složená pro tuto příležitost a masky Pauliny Skavové. Režie se ujal Petr Boháč, vůdčí osobnost a zakladatel Spitfire Company.

Havlovské téma na letošní přehlídce, krom přednášky, debaty, dokumentů a záznamů legendárních inscenací, obohatily ještě dvě další divadelní představení. Domácí Divadlo Petra Bezruče uvedlo v prostoru Dolu Hlubina Havlovu Audienci s Norbertem Lichým a Jiřím Műllerem v hlavních rolích. Z Prahy přicestoval soubor Divadla Na zábradlí s hudebním kabaretem Velvet Havel, který se hrál ve Vršku Dolu Hlubina. Na šikmě (scéna David Černý) se střetávají postavy napříč časem a historií. Jsme svědky dojemného rodinného setkání na Onom světě. Václava Havla zde vítá a zpovídá jeho strýc, barrandovský filmový producent Miloš Havel. Ze střetu reálií první republiky, komunismu a posametové éry vyvěrá gejzír humoru, který nepodceňuje diváka. Ve zkratce se zde objeví známé osobnosti politické scény a v gradujícím tempu nás provázejí životními příběhy těchto dvou Havlů. Živá hudba v podání autora Miloše Orsona Štědroně (klavír), Pavla Fiedlera (saxofon a klarinet) a Jana Švamberga (bicí) spoluvytváří neotřelý divadelní tvar, který harmonicky spojuje satiru, psychologii a grotesku. Skvělá týmová herecká práce dává vyniknout všem protagonistům. Pěvecky zdatnému Miloslavu Kőnigovi jako Vaškovi Havlovi, Marii Spurné, která výborně vystihla jeho první ženu Olgu, mateřsky tolerantní, statečnou a silnou osobnost. Stylizaci na Oldřicha Nového s výrazným líčením a květnatou mluvou s přehledem a chutí zahrál Petr Jeništa, alias Miloš Havel. Skvělým nápadem se stalo zredukování dalších exprezidentových žen do jednoho typu zvaného Múza (hraná Anežkou Kubátovou). V této postavě se funkčně prolíná Havlova dlouholetá láska psycholožka Jitka Vodňanská, jeho druhá manželka Dagmar Veškrnová a spisovatelka Irena Obrmannová. Inscenátoři sice zacházejí s Havlovým životopisem nepietně, ale moudře vynechali bulvárně známou kauzu s poslední jmenovanou milenkou. Velvet Havel je totiž sametová podívaná, v níž občas mrazí, mění se žánry jak jarní počasí a Natália Drabiščáková exceluje v mnohačetné roli jako Univerzál. Filmové střihy, divadlo na divadle, cyklení situací, to vše podtrhlo dynamiku představení, které se snaží poctivě, upřímně a s odstupem vyrovnat s naší nedávnou minulostí. Inscenaci, kterou naše doba potřebuje jako sůl, režíroval Jan Frič, dramaturgie se chopila Lucie Ferenzová.

Novinka na českém muzikálovém nebi, původní slovenský muzikál Gabo Dušíka, Martina Kákoše a Petera Uličného Quo Vadis uvedla činohra Národního divadla moravskoslezského v režii Petera Gábora. Libreto do češtiny přeložili Katarína a Marek Pivovarovi, atorem písňových textů Peter Uličný. Funkční a estetická scéna Davida Baziky sladěná s antickými kostýmy Kataríny Holkové zvládá obtíže mohutnosti protoru jeviště Divadla Jiřího Myrona s využitím několika schodišť se mění četná prostředí. Inscenační důraz je kladen na herectví, zpěv a pohyb. V přiléhavé a detailně propracované choreografii Jaroslava Moravčíka vystupuje početná skupina vynikajících tanečníků. Pohybová složka muzikálu dává vyniknout i hercům. Nezapomenutelný je smyslně divoký tanec římské císařovny. Pěvecky zdatní herci rozumějí svým postavám. Napínavému a nadčasovému příběhu na motivy románu Henryka Sienkiewicze, sluší velkolepá muzikálová forma, která otvírá cestu do divadla širokému publiku. Emoční náboj herců a tanečníků nestéká do patosu, hudební aranžmá drží rytmus celé výpravné inscenace. Kvalitou nastudování (nahrávka hudby Jumbo studio Bratislava) se Quo Vadis řadí ke kultovním Holym Dupam (Donaha!), které Národní divadlo moravskoslezské uvádí již několik let. V hlavních rolích se tentokrát zablýskli: Robert Finta jako Nero, František Strnad jako Petronius, Ivan Dejmal Vladimír Polák v roli zrádce Chilóna, Anna Cónová a Vladimír Čapka jako Pomponie a Plautius. Ústřední milostnou dvojici křesťanky Lýgie a římského bojovníka Vinicia ztvárnili Lucie Končoková (v alternaci s Izabelou Firglovo) a Ivan Dejmal. Pod dramaturgií je podepsán Marek Pivovar. Celé hlediště divadla zaplnili diváci všech generací a aplausem ve stoje odměnili účinkující historického muzikálu potleskem stojmo, což by se jistě stalo i bez tak trochu zbytečné poslední děkovací písně.

Jedinou slabinou Dream Factory se pro mne stalo nedělní představení Salome Brut z pražské La Fabriky v níž vystoupil Vladimír Marek s loutkami a mladým asistentem v režii Daniela Špinara. Exhibice vlastní osobnosti přebila všechny postavy, které v útržkách znázorňoval. Výlov pointy z kalného rybníčku torzovitého textu a pohybových etud vyčerpával diváckou energii, trval však pouhou hodinku. I takové jsou však tendence v současné alternativní tvorbě. Mou diváckou důvěrou jeden dramaturgický přehmat nemohl otřást. I během představení, které není naším šálkem čaje, člověk v hledišti není sám. Sdílí zážitky a pocity s ostatními. Divadlo sbližuje. A to je přece krásné!