Scéna.cz 

Ohlédnutí za divadelním rokem 2014 druhá část

V ohlédnutí za divadelním rokem 2014 se tentokrát soustředím na tzv. kamenná (či měšťanská) pražská divadla, která jsou pro většinu kritiků spíše zdrojem zklamání nežli radosti. Nicméně, lze konstatovat, že tato divadla nabídla skutečně hodně pestrý vějíř scénických děl, z nichž si divák může vybrat to, co je mu nejbližší. Vedle psychologicky náročných kusů tradičnějšího střihu byla k vidění i spousta kousků experimentálních. I když jednoznačně nelze určit prokazatelného „vítěze“ loňského divadelního maratonu, objevilo se pár titulů, které mají něco do sebe. Pokusím se je tedy alespoň ve zkratce představit.

Začněme od pražského Národního divadla. Ambiciózních projektů nebylo málo. Je jistě potřeba zmínit koprodukční projekt Roberta Wilsona, který se po Čapkově Věci Makropulos zaměřil na rok 1914 v celé jeho rozporuplnosti. Na jedné straně období, které přináší nové estetické vidění, na druhé straně začátek I. světové války a útrapy s válkou spojené. Wilson odevzdal své – po vizuální stránce se opět jedná o výjimečný projekt. Zároveň tu měli čeští herci šanci prokázat, že jsou schopni pracovat jinak, než je v kraji zvykem. Svou někdejší recenzi jsem nazvala Wilsonův Cirkus Svět, a ani z odstupu nevidím projekt jinak. Negativní hlasy vůči tomuto projektu jsou motivovány spíše tím, že kritici (možná až zbytečně) řeší, kolik že je v původním textu z Krause a kolik z Haškova Švejka. Je to zkrátka wilsonovský projekt, v němž se režisér zmocňuje tématu svým svérázným způsobem, u něhož zas tak moc nezáleží na předloze. O pravdivosti tohoto tvrzení jsme se mohli přesvědčit podle reakce v zahraničí, kde dilema předlohy nikdo neřešil. Určitý převládající pohled na tradici zproblematizoval i přijetí dalších titulů sezóny. Tak jako Nebeského verze moliérovské klasiky uváděná pod titulem TARTUFFE IMPROMPTU, v níž tradiční zloduch svatoušek Tartuffe v interpretaci Karla Dobrého nabírá v rozložené společnosti rysů téměř sympatických. Pro mě byl největším zklamáním Ostrovského Les v režii Michala Dočekala. Postavy Šťastlivce a Nešťastlivce v pokleslém kabaretním pojetí, ale i barbínovitá Gurmyžská Ivy Janžurové podle mého posunuly děj do dosti povrchní polohy přímočaré kritiky dnešní společnosti, adorující věčné mládí a banalitu showbusinessu. Nová režijní posila týmu ND Daniel Špinar uvedl zajímavé scénické verze dvou klasických titulů. Filozofická revue bratří Čapků ZE ŽIVOTA HMYZU, odehrávající se na smetiště kdesi za supermarketem, měla svá zajímavá místa i herecké výkony, ale celkové podivné vyznění zůstalo poznamenáno především neodůvodněně slepou postavou Tuláka (Saša Rašilov). Poslední inscenace roku OTHELLO naopak ukázala, jak udělat kultivované velké divadlo s jasným tématem a výbornými, vycizelovanými hereckými výkony, přístupné nejen úzké kritické obci, ale i divákům, kteří neočekávají od divadla (pouze) vyhraněné experimentální pojetí. A nemůžu pominout ani velkolepou revoluční fresku V.Morávka 1789, která téma Francouzské revoluce využila k připomenutí výročí naší Sametové. Hlučná, prostorově košatá inscenace působila především na smysly. To znamená, že pro některé diváky bylo vjemů až příliš, nicméně přinejmenším scénické pojednání celého prostoru Národního divadla scénografem M. Chocholouškem je třeba ocenit jako jedinečné v celé historii zlaté kapličky.

Vinohradská scéna u mě zabodovala dvěma projekty. Jedním z nich byla nová hra britského dramatika Stephena Beresforda POSLEDNÍ Z HAUSSMANŮ v režii Petra Kracika. Čechovovsky laděný rodinný příběh konfrontující matku bývalou hippie s jejími dávno dospělými dětmi, které svým přístupem k životu a k rodině fatálně poznamenala. Hra poskytla výborné herecké příležitosti především triu Daniela Kolářová – Simona Postlerová – Ondřej Brousek. Myslím, že právě takový typ inscenací ukazuje hodnoty tzv. velkého mešťanského divadla, a dává hercům příležitost k výraznému psychologickému herectví. Ondřej Brousek herecky roste od jedné role k druhé. Dokázal to v Shafferově AMADEOVI, v němž pojal roli Mozarta s okouzlující směsí nikdy nedospělého geniálního dítěte, lascivity a upřímnosti. Navíc zde stoprocentně zúročil i své muzikantské schopnosti. Režisér M. Čičvák zde dal příležitost také dalšímu kvalitnímu herci, Jiřímu Dvořákovi, jehož studie Salieriho si rovněž zaslouží pozornost (+potlesk).

To, že soustředěné psychologické herectví patří k velkým plus metropolitních scén, dokázala i inscenace Městských divadel pražských, Albeeho KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ v režii Petra Svojtky. Dobře sehraná čtveřice herců – Veronika Gajerová, Veronika Kubařová, Aleš Procházka a Viktor Dvořák - ukázala, jak současně může znít téma hry staré padesát let. Ale v tomto roce bodovala na scéně Rokoka i původní česká hra. VETERÁN Marka Epsteina se setkal, jak to ostatně u současných her bývá, s přijetím rozporuplným. Teprve čas ukáže, nakolik si ji diváci oblíbí. Na rozdíl od Veterána se V+W REVUE, věnovaná desetiletí, kdy slavné duo působilo v divadle ABC pod hlavičkou Osvobozené divadlo, setkala s jednoznačně kladným přijetím. Zásluhu na tom jistě mají oblíbené písně, zde prezentované v novátorském vtipném aranžmá J. Janoucha. Výzva pro herce, kteří prokázali svou hudební i pohybovou připravenost.

Švandovo divadlo pod vedením uměleckého šéfa Dodo Gombára se už několik let tvrdohlavě prodírá cestou nikoli nejlehčí, a nenabízí prvoplánově divácky vstřícné tituly. Soustředí se spíše na to, že zdejšímu hereckému souboru klade velké výzvy a otevírá cesty do neznáma. Právě takovým byl pro mě titul IDIOTI (v režii Anny Petrželkové), čerpající inspiraci ze stejnojmenného filmu Larse von Triera, pohybující se na křehkém pomezí divadla a skutečnosti. Příběh skupinky lidí, kteří hledají „idiota v sobě“, aby utekli před sebou samými a svými problémy, je velmi silný a jeho společné sdílení s diváky pocity, které v jiném divadle nezažijete. Pohrávání si s podvědomím, různými vrstvami časoprostoru a podivně křehkou lidskou psychologií, se výrazně objevuje i v dalších titulech. Ať už v adaptaci kafkovské PROMĚNY, která nabídla divákům možnost neobvyklého pohledu z jeviště do hlediště, či především titulech uváděných v komornějším prostředí Studia. Intimní prostor rozhodně prospěl inscenacím představujícím literární osobnosti jako Egon Bondy (ŠAMAN s výborným Robertem Jaškowem v roli rozpolceného básníka) či Jan Balabán (MOŽNÁ ŽE ODCHÁZÍME o kontroverzním generačním vztahu s otcem a synem Čapkovými). Ve Studiu navíc, a doufejme, že tato tradice bude pokračovat, se po Cry Baby Cry, objevil další projekt „dámské šatny“ s dlouhým názvem HŘEBÍČKOVÁ S ONUFRÁKOVOU LEHCE MEDITUJÍ ANEB DĚVKY OD ARBESA. Ve čtyřech epizodách (z nichž ta poslední je vždy improvizovaná) předvedly herečky proměnlivost až chameleonskou a velmi zábavnou. Jejich kreace všeznalých „kritiček“ a posléze smíchovských světských slečen jsou vtipné a herecky zcela jedinečné. Ve výčtu úspěchů roku za zmínku jistě stojí i výjimečný mezinárodní projekt režiséra D. Hrbka. Původní hra Šoa, tedy dva monology o holocaustu, interpretovaná v angličtině zahraničními herci (s vnučkou hrdinky jednoho z příběhů Hany Pravdové Isobel) se pod názvem THE GOOD AND THE TRUE dostala až do New Yorku, kde se s úspěchem několik týdnů hrála na off-Broadwayi.

Jako poslední zmíním Divadlo v Dlouhé, které má z pražských kamenných divadel patrně nejlepší renomé. I když pamatujeme výraznější roky, loňské tituly rozhodně stojí za návštěvu (a to i rodinnou). Jejich repertoár je možno nazvat přímo vzorovým – objevila se tu česká i světová klasika, i zpracování moderního románu...Výtvarně půvabné zpracování hořké Shakespearovy komedie MNOHO POVYKU PRO NIC v režii Hany Burešové posunulo děj do současnosti, a prohloubilo charaktery renesančních singles Benedicka a Beatricie (Marek Němec a Helena Dvořáková) až do čechovovské melancholie. Téměř zapomenuté dílo Jarmily Glazarové VLČÍ JÁMA, komorní drama jedné rodiny, zpracoval pro divadlo režisér Martin Františák. Byť se inscenace nesetkala s příliš vstřícným přijetím, pro mě to byla vynikající psychologická studie zvláštního rodinného trojúhelníku, v němž každý prožívá svou individuální tragédii. Některé ze symbolických obrazů na mě působily přímo fyzicky, Například scény, v nichž stárnoucí Klára hostující Heleny Čermákové zahrnuje a dusí svého mladšího manžela v interpretaci Jana Vondráčka svou láskou a zájmem, vzbuzují u diváka zároveň nechuť i lítost vůči ní. Neboť je jasné, že postava si svou nesnesitelnost neuvědomuje, tak jak to ostatně asi mnozí z nás znají z reálného života. Zdejší debut Veroniky Lazorčákové v roli mladičké naivní Jany ukázal, že pro soubor může být dobrou posilou. Poslední kousek roku, 407 GRAMŮ Z BOHUMILA HRABALA v adaptaci a režii Miroslava Hanuše a Jana Borny, evokuje hrabalovskou melancholickou atmosféru „sběrných surovostí“, která však nutně naráží na statičnost prostředí a značnou pábitelskou upovídanost postav. I tak se s tímto zadáním většina herců vyrovnala dobře, a představení má zajímavou vnitřní dynamiku. Jako poslední zmíním projekt 1913, odehrávající se ve foyeru. Kabaretní formou navazuje na předchozí projekty, uskutečněné v tomto prostředí, jako např. Kabaret Kainar. Adaptace Illésova románu, uvádějící na scénu různé ( v roce 1914 již známé) osobnosti, mě bavila. I když ve chvíli premiéry bylo ještě patrné, že je co „dodělávat“.

1914 - divadelní pohlednice Roberta Wilsona - videotrailer