Scéna.cz 

Robertsův Richard III. na Hradě

Shakespearova historická hra Richard III. v minulém týdnu zazněla na Pražském hradě v originále. Prague Shakespeare Company zde v jediném večeru prezentovala verzi inscenace Guye Robertse, upravenou speciálně do architektury open air scény Nejvyššího purkrabství. PSC přinesla neobvyklou interpretaci, v níž se překvapivě mísily prvky tragické i komické. Pojetí Guye Robertse, který je zároveň režisérem i představitelem titulní postavy, charakterizovala nadsázka ve stylu černohumorných filmů ála Tarantino, kde hlavní postava zloducha působí výrazně groteskně, a ostatní postavy fungují jako figurky na absurdní šachovnice moci.

Scénografie (Guy Roberts a Helena Mestenhauser) velmi účelně využila kamenných zvláštností nabízené architektury (včetně zamřížovaného okna, za nímž si budoucí král Richard „hraje“ před lidem na skromného poustevníka). Jediným scénickým prvkem je pojízdný trůn (právě ona pojízdnost působí jako znak politické nejistoty - na kolečkách je i lůžko, na němž přivážejí mrtvého krále). Přední a zadní část scény jsou odděleny plotem z ostnatého drátu. Nápovědí pro charaktery postav jsou kostýmy. Richard působí histrionsky a s gustem využívá kostýmních prvků jako plášť či koruna. Další mužské postavy lze brát nadčasově, vypadají jako členové vládního protokolu dneška, i když kostým každého z nich se lehce liší. Např. Buckingham je oproti jiným sofistikovanější, má uhlazené chování, stejně jako je uhlazený jeho sametový kabát. Ženy mají šaty v historizujícím stylu.

V průběhu děje se různé postavy ocitají chvíli v přední části scény, chvílemi za ostnatým drátem, to jsou buď ti mrtví, nebo ti „odepsaní“. V závěrečné halucinační scéně před bitvou se zde zjevují všichni mrtví, s pomalovanými tvářemi. Systém politické scény a zákulisí ukazuje inscenace v kombinaci výrazně rétoricky stylizovaných monologů, choreograficky zpracovaných skupinových scén, všudypřítomné dvojice nájemných vrahů ozbrojených kladivem a pálkou, kteří jsou součástí dvora, i zcela novodobého domlouvání intrik prostřednictvím mobilu.

Z hlediska hereckého je nejpozoruhodnější studie titulní postavy. Richard Guye Robertse je kromě pohybových a hlasových specifik, připomínajících různá zvířata (především opici), výrazný především tím, jak zachází se svými berlemi. Tato rekvizita se v jeho rukou stává multifunkčním artefaktem, doslova partnerem… jediným partnerem, který ho dokonale poslouchá, a nechává se bez problémů manipulovat. Stává se zbraní, překážkou, i milenkou mocného. Díky této rekvizitě získává postava Richarda mnoho různorodých fazet. Robertsův Richard ze všeho nejvíce připomíná naddimenzovaného skřeta, zlého a zároveň zábavného klauna, pro kterého je celý život nikdy nekončící hrou. Nikdy jsem nezažila, že by se diváci při Richardovi III. smáli. V tomto případě se smích ozýval poměrně často - nicméně tragickému vyznění příběhu a jeho mrazivosti to neprotiřečilo. Naopak, kontrapunkt směšnosti a hrozivosti byl o to výraznější. Ačkoli ďábelský Richard inscenaci dominoval, i další postavy měly zajímavé momenty, a v mnohých bylo možno zahlédnout rysy některých současných politiků. V politickém panoptiku kromě Richarda zaujala podobně ďábelsky expresivní Margaret (Abigail Rice), i obě distinguovanější dámy – královna Elisabeth (Jan Thompson či Anna Jessiky Boone). Z mužských představitelů modeloval Scott Bellefuille srozumitelně svého Buckinghama jako nepokrytě prospěchářského služebníčka, zaujal i rázný sebezhlíživý Richmond (Jareda Dorecka) či arogantní požitkář Hastings (Johna Postona). Inscenace Guye Robertse nabídla opět trochu jiný pohled na známou Shakespearovu hru, s kvalitními hereckými výkony.