Scéna.cz 

Konflikt zvaný Coriolanus

Historická tragédie Coriolanus rozhodně nepatří v dějinách českého divadla mezi nejuváděnější Shakespearova dramata. Na prknech naší První scény se nedávno objevila teprve potřetí. Úplně první inscenaci Coriolana v Národním divadle režíroval v roce 1887 František Kolár, bohužel, titul se dočkal jen tří repríz. Roku 1921 ho nastudoval K. H. Hilar jako nový šéf činohry. Nové ztvárnění v režii Ivana Rajmonta dokazuje, že tragédie, jejíž děj se odehrává v Římě před naším letopočtem, v sobě skrývá silné poselství schopné oslovit i dnešního diváka.
V době svobody slova, kdy politici jsou veřejnosti více „odhaleni“ než dříve, v období posledních čtrnácti let, které si dnes můžeme zpětně představit i s tím, jak se u nás výrazně střídalo politické cítění a nálady občanů, má Shakespearův text šanci promluvit ještě s větší intenzitou. Zpřítomnění a přiblížení myšlenek, jimž čas nic neubral na aktuálnosti, pomáhají kostýmy příznačné pro různá období dějin.
Scéna tvořená především lešením a umělými lidskými kostrami evokuje dle situace představu bojiště, prostranství Říma či Senát. V inscenaci Národního divadla stojí ve středu pozornosti jednotlivec a jeho individuální vnitřní konflikt i konflikt s okolním světem. Značnou váhu má však také téma intrik a nevidomosti davu, který se nechá snadno ovládnout. Doslova mrazivě vyznívají některé výstupy Tribunů lidu v podání Bronislava Poloczka a Jiřího Štěpničky, kteří do Občanů zasejí pár zrnek polopravdy a vyvolají v nich běsnící nenávist. Z lidí, kteří jsou takto ovlivnitelní, se stává „manipulovatelné stádo“.

Způsob hry Davida Prachaře (Coriolanus) provokuje k přemýšlení nad složitou osobností hlavního hrdiny. Scéna na římském náměstí, kde se s nechutí uchází o hlasy lidí na post konzula, dokonale vykresluje silné stránky Coriolanova charakteru. Prachař svým výkonem umí vůči ztvárňované postavě u publika vzbudit přízeň i odsuzující antipatie. Mistrně spojil pohybovou a verbální složku svého projevu a úlohu zvládl ve všech výrazových nuancích: od odhodlaného bojovníka přes politického adepta, který nezvládl své ego, až po muže zápasícího s vlastním svědomím. (Poslední zmíněnou podobu Coriolana dokonale vystihl v momentu, kdy jej Volumnie (Vlasta Chramostová alt. Johanna Tesařová) a Virgilie (Martina Válková) přesvědčují, aby odpustil Římanům a zastavil boj proti nim.)
Davidu Prachařovi výtečně sekunduje Alois Švehlík v roli Cominia, římského generála, který Gaia Marcia bezmezně obdivuje při válečných vítězstvích, a později zaskočen a ohromen sleduje jeho samolibost a arogantní jednání.
Podstatnou roli hraje politicko-individuální konflikt. Pro neschopnost nahlížet na věci z jiného úhlu než ze svého se nemůže z Coriolana stát dobrý politik. Jak brzy si získal věhlas, tak rychle ho zase ztrácí. Přechází na stranu nepřítele a chce se pomstít útokem na Řím. Obě strany – Římané i Coriolanus - mají podíl na vyhrocení situace. Dějiny se opakují, člověk se příliš nemění. Ptát se po příčinách není snadné, ještě složitější je hledat pravdu. V tom všem nás Shakespeare stále přesahuje.

William Shakespeare Coriolanus
Překlad Jiří Josek, režie Ivan Rajmont, scéna a kostýmy Martin Černý, hudba Vratislav Šrámek, dramaturgie Jan Hančil. Národní divadlo, Praha. (Premiéry 29. a 30. 1. 2004)