Scéna.cz 

„Zahrát hodného prince je někdy nesmírně těžké,“ říká Ivo Marták

Herecké začátky Ivo Martáka se váží k OKS Ostravě – Porubě, kde hrál ve spoustě inscenací pro děti. Zároveň působil v amatérském divadelním souboru Jitřenka. Vystudoval Soukromou hereckou školu Mileny Asmanové (M.A.S.H.), obor činoherní a muzikálové herectví. V průběhu studia hostoval v ND moravskoslezském v Ostravě, a pak se dostal do Divadla loutek v Ostravě, kde působí dodnes (zahrál si tu např. v inscenacích Kryštof Kolumbus, Ondráš, Oberon, Čert a Káča, Kytice, Půjdem spolu do Betléma a O rybáři a rybce).

Jak to je s Vámi a s herectvím?
Abych byl upřímný, spíš se považuji za sportovce než za herce. Nikdy jsem si moc jako herec nepřipadal a dlouho jsem nemohl kvůli sám sobě přistoupit na to, že jsem herec. Měl jsem pocit, že mezi herce nepatřím. Jsem spíš sportovec, který se dal na hereckou dráhu v podstatě nedopatřením. Hrával jsem asi čtrnáct let fotbal. Pak jsem toho kvůli zdravotním problémům musel nechat…

Ale teď už jste si patrně zvykl na pocit, jaké je to být hercem –a to takovým, který hraje pro děti…
Na jedné straně si říkám, že se těžko můžete chlubit tím, když v Červené Karkulce hrajete strom…. Ale na druhé straně - děcka jsou šílená baterka, která vás dokáže nabít.
Když se kouknete do hlediště a vidíte, jak jim září očíčka, tak to je skvělé. Když se hra povede, děti jsou zlaté. Když jsem jim to líbí, řvou a jsou přímo ve hře. Vědomí, že jim dávám něco, co je trochu formuje, je skvělé.

Holčičky si vždycky přejí hrát princezny, a některým se to jako velkým herečkám splní. U kluků je to asi trochu jinak – líbí se Vám hrát prince?
Z toho asi jen tak nevyrostu. Pro mě je to ale dost šílené. Je to esence kladnosti, a to se skoro nedá hrát. Pro mě je to prostě peklo. Hrál jsem tady třeba v Šípkové princezně. Nejdříve jsem padesát minut hrál v čerňákách a vodil prasátko apod. a na posledních pět minut jsem vylezl vyfešákovaný a podstoupil boj s drakem a všechny jsem zachránil… Pro děti musí být samozřejmě pohádka černobílá. Musí jasně vidět rozdíl mezi dobrem a zlem. Ovšem obojí musí být přímo ex. Velká psychologie není na místě. Princ musí být strašně hodný a strašně sladký a to se někdy ani nedá v podstatě hrát….

Vyzkoušel jste si hraní v Národním divadle jak v činohře, tak v operetě. Není Vám někdy líto, že hrajete „jen pro děti“?
Vždycky pro mě bylo hlavní, že hraju DIVADLO. Moc si nedělám hlavu z toho, že hraju loutkové. I v činohře se může udělat špatné divadlo. Můžeme udělat představení, že některé činohry na nás nedosáhnou. A také se to už několikrát stalo – např. Kytice byla triumf, sjezdili jsme s ní půl Evropy a všude sukces. Taky inscenace O rybáři a rybce je bonbónek, extra třída. Jednu loutku tam hrajeme tři lidi. Tím pádem tam musí být absolutní souhra. Jsou tam živé ruce, druhý vede hlavu a tělo a třetí nohy. To je nesmírně složité na shodu. Ale to přestavení je úžasné. Režisér (Jevgenij Ibragimov) ví o loutkách vše a práce s ním byla velká radost. Je to čistě loutková záležitost, loutková pantomima, důležitou roli tam má muzika a zpěv. Mimochodem, uvědomil jsem si, že s loutkama se dá zahrát úplně všechno. Někdy dokonce dokáží vyjádřit víc než živý člověk.

Jana Soprová, Josef Meszáros