Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Věřím v lásku…,“ říká Vasilij Sigarev

autor: Scena.cz

Objíždí dnes celou Evropu a sleduje inscenace svých her – tu v Londýně, tu v Berlíně. Přijel i do Prahy, kde jsou dnes k vidění dvě jeho nejoblíbenější hry – Černé mléko v Kolowratu a Plastelína v Disku. Se svou přítelkyní (chtějí společně založit vlastní divadlo) se zúčastnil besedy. Vasilij Sigarev si zachovává image prostého chlapce z malého města, a nikdo z přítomných si nemůže být jist, nakolik mluví z duše, a nakolik to hraje…
Proč jsem vůbec začal psát hry? Na to se mě často ptají, a tak jsem si k tomu vyrobil takový příběh, který vykládám stále dokola. Poprvé jsem byl v divadle na premiéře svého kusu, nikdy předtím jsem v divadle nebyl. Než jsem se dostal na Divadelní institut, četl jsem jen Višňový sad od Čechova. Podle mě se umění netvoří z umění, ale ze života. Nepotřebuji literární inspiraci, chci si vymyslet něco svého. Píšu o sobě, nic jiného neznám. Impulsem je pro mě nějaký příběh, který zažiju a nějak se mě dotkne, chci o něčem vyprávět, z toho se vytváří hra. Může se lišit od skutečných příběhů, ale podstata zůstává stejná. Jsou okamžiky, které člověku utkví v paměti, ale je to na úrovni pocitů , často nějaké bolesti. A tak jsem nikdy nepsal a nebudu psát o ničem, co bych aspoň trochu necítil.

Vaše hry jsou přirovnávány k západní coolness dramatice. Jak to vidíte vy?
Nevím, co je to coolness dramatika. Znám osobně Ravenhilla, znám jméno Kaneové, ale nevím, co píšou. Viděl jsem jejich jména na plakátech…

A jak jste vlastně začal psát?
Už tak od 10-12 let jsem psal hrůzostrašné povídky podle Kinga. To je asi jediný spisovatel, který měl na mě vliv. Chtěl jsem se stát spisovatelem. Říkal jsem si, King je milionář, já budu taky milionář. koupím si dům, auto, bazén . Došel jsem tak daleko,. že jsem si v bazaru zakoupil i psací stroj, ale když jsem ho dovezl domů, zjistil jsem, že jsou tam latinská písmena, takže mi byl k ničemu. Shromáždil jsem postupně hromadu rukopisů, ale miliony nepřicházely, nikdo mě netiskl. Tak jsem si řekl, že budu dělat něco jiného a šel jsem studovat na Pedagogickou školu . Po třech letech na škole jsem si přečetl oznámení, že se dělají zkoušky na dramaturgii a literární tvorbu. Myslel jsem si, že mě tam „vyučí“ na spisovatele. Přivezl jsem Nikolaji Koljadovi , který tam učil, svoje povídky. On ale řekl - tady se píšou divadelní hry. Já na to - To není problém, ale řekněte mi, co to je. On na to: na jednu stranu se napíše kdo mluví a na druhou, co říká. Pochopil jsem, jak se píšou divadelní hry…

Za jak dlouho napíšete hru?
No, stalo se mi, že jsem napsal hru za pět dní. Bylo to tak: potřeboval jsem peníze na jízdenku na nějaký festival a tak jsem zašel za jedním ředitelem divadla, kde už mě hráli a požádal ho o peníze. On řekl, dobře, dám ti je – ale napiš mi hru – měla to být adaptace Maupassantovy Kuličky. Já řekl, no jo, ale já jedu už za pět dní. A on na to: to stihneš! A stihnul jsem to. To bylo takové mé lehkomyslné období. Teď už si nějak uvědomuju, že za každé slovo, které napíšu, mám zodpovědnost. Že mě za něj můžou pověsit. A tak si to víc rozmýšlím, bojím se to slovo napsat…

Která vaše hra je pro Vás nejoblíbenější?
Abych se přiznal, většinu svých her nemám rád. Mám rád vlastně jen čtyři z nich – Plastelínu, Černé mléko, Slunéčka sedmitečná se vracejí na zem a Ahasver. Zjišťuju, že hry, které jsem psal na objednávku, mi k srdci nepřirostly, a nemají ani velký ohlas u diváků. Ty, které jsem psal jen tak, pro sebe, a bylo mi jedno, jestli je uvedou, jsou nejlepší.

Sledujete inscenace svých her. Jak se Vám líbí?
Je hodně inscenací, z kterých je mi na zvracení, ale úmyslně neřeknu, která to byla, protože mě to živí. Vlastně čekám na inscenaci, která se mi bude líbit, proto to všechno objíždím. V jednu chvíli jsem měl pocit, že jsem napsal hru, kterou jde inscenovat jen jedním způsobem. A to je podle mě špatně. To mě vyděsilo. Stalo se mi například, že při představení v Royal Court jsem v první půlce usnul, a probudil mě až zvuk projíždějícího vlaku. Tak jsem přemýšlel, jak se vymluvit, abych se nemusel dívat na tu druhou půlku. Pak jsem se zase dozvěděl, že v Moskvě inscenuje mojí hru Kiril Serebrakov. Pořád přede mnou utíkal. Řekl jsem mu, jestli se mi to bude líbit, tak „ti dám“, jestli ne, tak tě zabiju. Po představení za mnou přišel, a já mu řekl jenom „Tak pojď…“

Typu hry, které píšete, se říká černuchy. Jste řazen k apokalyptické škole… Co jsou to vlastně černuchy?
Černuchy – to je moje oblíbené téma, na to se pořád ptají. A tak se vždycky zeptám, co jsou to pak běluchy?
Černucha je podle mě maso, živý materiál. No, a když tam to maso není, tak je z toho bělucha…
Někomu se může zdát, že jsou moje hry černé, protože to špatné je v mých hrách samozřejmě koncentrované. Ale podle mě je tam důležitý kontrast, aby se na černém pozadí zvýraznilo to bílé. A pokud to někdo nevidí, je to jeho problém…

V souvislosti s hrou Černé mléko by mě zajímalo, zda jste věřící. Jste věřící?
Věřím po svém, nechodím do kostela, ale věřím, že je něco nad námi.

A v co věříte?
V lásku.

Vasilij Sigarev
Narodil se v roce 1977 v městě Věrchovnaja Salda ve Sverdlovské oblasti. Tři roky strávil na pedagogické škole, pak absolvoval kurs dramaturgie a tvůrčího psaní u Nikolaje Koljady v Jekatěriněburgském divadelním institutu. Napsal cca 17 her, největší ohlas získaly Plastelína a Černé mléko, které se kromě Ruska hrály např. v Anglii a Německu. Jeho hry byly přeloženy do spousty jazyků – mj. angličtiny, polštiny, srbštiny, finštiny, francouzštiny, švédštiny, holandštiny. Má na kontě několik ruských i světových ocenění.

22.11.2004 02:11:56 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!