Scéna.cz 

Chebské Probouzení

Sledujeme-li linii práce režisérky Věry Herajtové, zřetelně vystupuje na povrch prolínání témat obyčejného života a víry (Don Juna a Faust, Agnus Dei, Rúth apod.). Dokladem o tom je inscenace hry Juliana Garnera Probouzení, jejíž premiéru uvedlo Západočeské divadlo Cheb 13. listopadu 2004. Herajtová se vrátila k tomuto textu už podruhé (poprvé jí inscenovala v roce 1996 s tehdejším studentem zlínské herecké školy Michalem Markem v hlavní mužské roli). Michal Marek hraje Johannese i v nové chebské verzi.

Britský dramatik Julian Garner, který v současné době žije ve Finsku, zpracovává ve svých hrách především téma lásky, hrdiny v jejich přirozenosti konfrontuje s přírodou. Mnohdy je hlavní postava svým chováním a přístupem k životu ve společnosti outsiderem ( je např. duševně či tělesně postižená). Probouzení je přepracovanou verzí hry Černí býci (1989), za níž obdržel v Norsku téhož roku cenu Henrika Ibsena (pozn. mohli jsme ji vidět i na scéně pražského Kašparu).
Na počátku děje se divák seznámí s vězněm Johannnesem (Michal Marek), který se snaží díky kapitánce Agnes (Eva Navrátilová) napravit. Vězení představuje pro Johannese trest, Agnes symbol hledání usmíření a odpouštění. Johannes je převezen na převýchovu na statek, který patří rodině Agnes. Hospodaří na něm její sestra Unn (Radmila Urbanová). A právě vztah Johannese k Unn se stává jedním z důležitých (kritických) momentů příběhu.
Režisérka Věra Herajtová nenabízí divákovi vnější a tedy přímočarý pohled na inscenační látku. Vede herce k přetavování vnitřních pochodů a pohnutek do vnějšího projevu. Mezi výrazovými prostředky převažuje pohybová stylizace, symbolická vizualizace scény a výrazná scénická hudba. Z pohybového vedení zaujme zejména stylizace domácích prací – štípání dřeva, úklid a další. Scénu tvoří loď, stůl, okap se stále tekoucí vodou, to vše umožňuje velmi jednoduše prolínat různé prostory – vězení, kuchyň, kaple a další. Sepjetí s přírodou ilustrují animované fotografie na horizontu. Scénická hudba Milana Nytry pouze nedoprovází, text podtrhuje, zvýrazňuje. Místy získává významovou samonosnost.

Z hereckých výkonů nejvíce zaujala Eva Navrátilová coby Agnes. Postavě dokázala vtisknout přiměřenou míru fanatismu, nejde tu o fanatismus dogmatický a ubíjející, ale naopak víra očistná a obranná. Její emoce jsou naprosto důvěryhodné. Unn Radmily Urbanové dokáže působivě zachytit strhanou hospodářku, která si i přes těžké životní podmínky na statku zachovává jemnou ženskost. Dokáže pochopit rozporuplnost Johannesových činů i pocitů, a neokázale opětovat cit. Trochu rozpačitě působí v inscenaci postava dozorce Iveresena v podání Romana Vejdovce. Jeho proměna při odhalení – je otcem dívky, kterou zavraždil Johannes – je vzhledem k nedůslednému projevu mírně zamlžená až nečitelná. Michal Marek (Johannes) sice prvoplánově představuje největší zlo, ale na druhou stranu právě vývoj jeho postavy se stává pro diváka nejdůležitější křižovatkou při hledání odpovědi – vina, nevina, odpuštění či zatracení… Marek přistupuje k postavě právě tímto stylem – na první dojem blázen, postižený člověk, ale postupně odhalujeme schopnost postavy najít v sobě cestu k usmíření.

Přístup režisérky Věry Herajtové je žensky jemný. Nestraší diváka bulvárním stylem. Nezobrazuje vraždu v pornografické nahotě. Naopak jemně hraje na emoce. Citlivě vytváří prostor pro zamyšlení.