Scéna.cz 

„Hodně lidí mě překvapilo absencí charakteru, paměti, soudnosti…,“ říká Zdenek Potužil

„Vzali mně divadlo a nemám teď nic,“ konstatoval režisér Zdenek Potužil. Při rozhovoru mluvil věcně a s nadhledem. V žádném případě z jeho hlasu nezaznívala nenávist, spíš hořkost – „Ve svých 56 letech jsem dostal takovou perdu a zkušenost, kterou bych asi v žádné vzdělávacím kurzu nezaplatil.“
Na některé otázky odpovídal – „Těžká otázka“, „Záludná otázka“ nebo „Stalo se“. Většinou ve svých odpovědích odhaloval skutečnost až na dřeň. Odmítl se zaobírat svou uměleckou činností v celé šíři.
Červnové události v Divadle Rokoko ukončily 35 let trvající soustavnou divadelní činnost Zdenka Potužila. (Od října 2002 byl Potužil na půdě MDP vydírán, došlo k několika smyšleným trestním oznámením na jeho osobu v souvislosti s krádeží a finančními nesrovnalostmi v Divadelním klubu Bájná zebra řízeném přímo ředitelkou Mgr. Radkou Pipkovou. Lidi z divadla byli přes rok a půl pod neustálým tlakem policejních výpovědí, řešení věcí s advokáty a soudy, řešení absurdních stížností na magistrát, ministru kultury atd. Věc zcela absurdně vyvrcholila intervencí pražského radního Igora Němce, který se nechal manipulovat osobou, která je stíhána pro trestný čin zpronevěry, a peticí, kterou zorganizovala hostující režisérka K. Iváková, kde se několik málo členů hereckého souboru a managementu divadla postavilo proti Potužilovi – asi 10 % lidí.) „Měl jsem určitou moc. A teď nemám nic,“ upřesnil. Osobně vše považuje za poslední tečku. „V loni už jsem byl unavený tím vším, a tak jsem vše vzdal.“
Každý převrat doprovází určitá hysterie a chaos. „Hodně lidí mě překvapilo. Někteří udělali fatální chybu. Byl jsem naprosto šokovaný. Ale možná jsem jim zavdal příčinu,“ připustil.

Režisér Zdenek Potužil přišel do Rokoka z Rubínu, kde byl léta duší divadelního sdružení DNO – Divadlo na okraji. Tohle divadélko bývalo uzavřenou komunitou, která fungovala v malém počtu lidí, patřilo k nejvýraznějším malým scénám u nás. Potužil však neváhal jej zrušit ve chvíli, kdy měl dojem, že je jeho umělecká potence vyčerpána. Rokoko přebíral po Petru Poledňákovi s padesáti zaměstnanci. Na začátku si vytyčil, že nechce dělat bulvární divadlo, ale (s velkým důrazem) „intelektuální bulvární divadlo“ a této zásadě se nikdy nezpronevěřil. „Vymyslel jsem triumvirát. Nechtěl jsem, aby generální odpovědnost byla jen na mně. Divadlo jsme po umělecké stránce řídili tři režiséři. Každý z nás byl naprosto jiný – Jana Kališová, tradiční režisérka a velká profesionálka, k tomu svědomitá a spolehlivá. Druhým v týmu byl Ondřej Zajíc - režíroval naprosto rozdílným způsobem, začátečník plný ideálů. Do toho já – starý moudrý, z avantgardy. Byly jsme velmi nevyrovnaná trojice, ale o to to bylo cennější, “ vzpomíná Potužil na počátky své éry v Rokoku.

Řídící trojice se však pomalu rozpadla. I když za dobu společného úsilí vznikla nejedna zajímavá inscenace. Ondřej Zajíc tu režíroval např. Oddací list, Čarodějky ze Salemu, Volání za řekou nebo Tramvaj do stanice touha. „Jako první z toho vystoupila Jana, byť režijně zůstala dál s divadlem spjatá. Její poslední inscenace Plný kapsy šutrů je velmi úspěšná. S Ondrou jsme si začali postupně lézt na nervy. Podle mého názoru je citlivý kluk. Jednoho dne začal trucovat a nakonec odešel. Je mi to líto. Hodně mě štval provozní infantilitou.“ Jako příklad uvedl Potužil až maximalistický požadavek, aby divadlo bylo vyprodané (což bylo zcela vlastně bez problémů 8 let). „Ondra o tom se mnou hodně polemizoval… Takových maličkostí bylo víc.“

Jednou z divácky nejzajímavějších a herecky nejpůsobivějších inscenací z poslední doby Potužilova Rokoka jsme se dostali ke hře Na dotek Patrika Marbera, která právě dobývá svět ve filmové podobě. V Rokoku ji uvedli v české premiéře. Jak tento text objevili?
„Dramaturg Jiří Trnka přišel s tím, že má úžasný text o souložení. Přečetl jsem si to, i když nerad čtu scénáře a dramatizace, nic podobného tam nebylo. Bylo to o lásce, jak řekla Eva Salzmannová. Pak přišel Michal Dlouhý s tím, že by chtěl hrát s bráchou divadlo. Já na to, že mám úžasný text o lásce a vztahu. A začalo se zkoušet.“
Při rozhovoru jsme nemohli opomenout poslední Potužilovu režii v Rokoku – hru After day. „Hra vznikala v době, kdy jsem měl neskutečné množství energie. Měl jsem chuť režírovat. Choval jsem se ukázněně,“ vyprávěl s nadšením a doplnil: „Udělal jsem profesní chybu, že herci mými nápady byli zahlcení a nestačili vše vstřebávat. Další hrubou chybou bylo, že jsem obsadil mladý kluky, kteří neměli danou životní zkušenost.“

Na převrat, který jej zbavil divadla i funkce ředitele, už se dnes dívá s odstupem. Uznává, že zřizovatel má právo vyhlásit konkurz a obměnit umělecké vedení divadla. Z jeho pohledu organizační struktura Městských divadel pražských nemá opodstatnění. Domnívá se, že není všechno v pořádku. „Deset let jsem něco dělal. Spravoval jsem miliony, které mi nepatřily. Snažil jsem se je rozumně investovat. Řídil jsem lidi, kteří odpracovali tisíce hodin. Do Divadla Rokoko chodili diváci, kteří odcházeli spokojení. Proč bych měl někoho krýt?“
V rozhovoru Zdenek Potužil přiznal i to, že se mu divadlo částečně hnusí, ale pak své tvrzení zmírnil: „Zní to tvrdě. Nedávno jsem byl v Divadle Na Zábradlí, ale skončil jsem na kafi v ředitelně. Takže vlastně nehnusí, jen se nemohu na něj soustředit jako divák, ani jako člověk“