Scéna.cz 

Petr Lébl (16. 5. 1965 – 12. 12. 1999)

Režisér a do posledních chvílí umělecký šéf Divadla na zábradlí, odešel nepředvídaně, na vrcholu svých tvůrčích sil, jednoho prosincového dne 1999. Jeho smrt byla stejně zvláštní jako jeho život. Zůstal do poslední chvíle ve svém milovaném divadle, a sám si napsal scénář svého pohřbu. Hrozné? Vtipné? Geniální? V každém případě zůstane zapsán hluboko v myslích a srdcích lidí, kteří ho obklopovali. Ne náhodou se v jejich vzpomínce objevuje slovo „smysl“ věcí.

Bob Klepl: Petr patřil mezi ty komplikované lidi, kteří vymýšlejí blázniviny. Později se vždycky ukázalo, že to má smysl. Divadlo nemá být jenom usedlá měšťácká zábava. A to Petr uměl, vybočit z kolejí.

Bořivoj Navrátil: Petr Lébl, mladý, všemi múzami olíbaný divadelník, mi vrátil chuť hrát dál, protože mě přesvědčil, že to má smysl.

Iva Janžurová: V partnerství s Petrem Léblem se mi podařilo být tou nejpoddajnější partnerkou, která čeká, jak režisér pokyne. Podařilo se mu totiž otevřít ve mně netušené možnosti, na které bych sama nepřišla. A výsledek byl vždycky úžasný a překvapující.

Petr Čtvrtníček: Tehdy mě jeho smrt obrovsky bolela. Ovšem jen do chvíle, než jsem pochopil, že to prostě musel udělat. Musel. Měl nepředstavitelné deprese a ten čin bylo bohužel jediné kloudné východisko. Jinak mohl skončit jako medvídek na práškách a ten oheň, který v něm hořel, by za pomoci medikamentů pomalu vychladl. A to by bylo horší než smrt.

Krátce ze života Petra Lébla:
Život Petra Lébla byl spojen s divadlem o dětství. Od 15 let byl členem amatérského souboru DOPRAPO (poté Jak se vám jelo, později JELO). Vystudoval střední průmyslovou školu grafickou, obor grafická úprava tiskovin. Několikrát dělal přijímací zkoušky na FAMU; verdikt zněl: nepřijat „pro nedostatek talentu“. Nakonec studoval, ale nedostudoval DAMU.
Od svých režijních počátků, kdy se v roce 1985 představil dnes již legendární inscenací Grotesky podle Kurta Vonneguta, se prosazoval jako výsadní tvůrce inscenace: byl autorem scénáře, výtvarníkem scény a kostýmů, tvůrcem zvukové (hudební) partitury, režisérem.
V profesionálním období (1992 – 1999) hned zkraje v Divadle Labyrint šokoval inscenací Tobiášova Vojceva a oslnil inscenací hry T. Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis.
V roce 1993 vstoupil poprvé – jako host – inscenací Pitínského hry Pokojíček do Divadla Na zábradlí. Od sezóny 1993/94 až do své smrti zde vytvořil jedenáct inscenací, dvě z nich – Racek (1994) a Ivanov (1997) – získaly Cenu Alfréda Radoka. Kromě zábradlí režíroval pohostinsky ještě v pražském Národním divadle (Braniboři v Čechách – 1997) a v izraelském divadle Habima (Cyrano z Bergeracu - 1996). Jeho poslední – nedokončenou inscenací – která měla mít premiéru na počátku roku 2000 měla být Mastrosimoneho hra To bude biják! (dnes je známa pod názvem Jako naprostý šílenci) s Jiřím Bartoškou v hlavní roli.