Scéna.cz 

Mistr a Markéta: Kam máme jít

Pokusit se o převod Bulgakovova románu Mistr a Markétka vyžaduje značnou dávku odvahy. Nakonec nezbývá než věřit… Jevištní podobu tohoto díla uvedlo v nedávné premiéře Městské divadlo Zlín. Vzhledem k zajímavému tématu ale i k pozoruhodnému režijnímu zpracování byla inscenace zařazena na program minipřehlídky Naráz 2005.
Autorsky i režijně je pod celým projektem podepsaný Dodo Gombár. Dokázal nabídnout inscenaci, v níž si mistrně pohrává s časoprostorem a, jak říká jedna postava, se čtvrtou dimenzí – fantazií. Gombár projevil obrovský cit pro mix, tedy zejména pro míchání různých divadelních žánrů jako kabaretu, muzikálu, absurdního dramatu, divadla na divadle a dalších. Vše důmyslně propojené a fungující v přesně časovaném temporytmu.

Divák se nemusí obávat nějakého technicistního představení, ale díky hudbě Karla Albrechta a scéně Jaroslava Milfajta se ocitá ve zvláštním fantazijním světě. Takto pojatý projekt by mohl ztroskotat na hercích. V žádném případě se tak nestalo v případě zlínského nastudování. Soubor divadla doslova válcuje svými výkony. Mistr a Jésua v podání Rostislava Marka má v sobě nejen hereckou vyzrálost, podivínství, ale i charisma. Pilát Ponský Dušana Sitka zase obrovskou dějinnou skutečnost trestu na objednávku nebo úřednickou horlivost. Zvláštní rozměr a děsivé tajemno ze znalosti budoucího předvedl Zdeněk Julina coby Woland nebo také ďábel. Markéta Petry Hřebíčkové byla čistá svou láskou k Mistrovi.

Režisér Dodo Gombár nabízí v prvé části příběhy psychicky narušených dvou pacientů - Mistra a již vyléčeného Bezprizorného (Gustav Řezníček). Scéně dominuje realistický hřbitov s velkým býlím křížem. Postupně se odvíjejí osudy jednotlivých postav, které jsou prostřihované příběhem Ježíše. V závěru první poloviny přichází doslova šok – na jeviště vstupuje režisér (Luděk Randár) s připomínkami k hereckým výkonům, divák má nabýt dojmu, že je na generální zkoušce.

I v tomto případě platí dvojnásobně – nesuď dne před večerem. V druhé půli Gombár nabízí scénu oproštěnou od všech zdobností. Vpravo u portálu stojí pouze černý kříž. Centrem pozornosti je „cesta“ osvícená svícemi a stůl, kolem kterého sedí všichni herci, již bez kostýmů, pouze v černých oděvech. Jakási pohřební hostina či poslední večeře páně.
V momentě kdy Woland přebírá moc nad režisérem, doslova zamrazí.
Gombár si pohrává s biblickým příběhem, se světonázorem každého jednotlivce, s láskou, věrností, spravedlností, prostě s životem.
Ďábel se svou suitou odcházejí. Otázkou je, kdo co naplňuje lidský osud – klad a nebo zápor, světlo nebo stín., bůh nebo ďábel.

Na jevišti zůstávají Mistr a Markéta s otázkou: „Kam máme jít my…?! V prostoru nad jevištěm se objeví dvě židle a stůl – symbol rodiny jako velký ideál.