Scéna.cz 

Ariana a Modrovous

Opera francouzského skladatele Paula Dukase Ariana a Modrovous se vrátila do Státní opery Praha po sedmdesáti šesti letech od své pražské premiéry (německy, tehdy v novém Německém divadle). Dnes ji Státní opera uvádí ve francouzštině s francouzským realizačním týmem a francouzskou představitelkou hlavní role. Dlužno říci, že je to návrat triumfální a že Státní opeře patří obdivu za její dramaturgickou nápaditost.

Dukasova opera je druhou z tříletého francouzského projektu Státní opery (po Meyerbeerově Robertu ďáblovi a před operou Laurenta Petitgirarda Joseph Merrick zvaný Sloní muž), plánovanou na příští jaro - všechna tři díla mají být součástí festivalu Pražské jaro 2002). Libretista Maurice Maeterlinck vyšel ze slavné pohádky Charlese Perraulta. Spolu s Dukasem ale příběh vyústili do všeplatné otázky lidské svobody: Ariana sice osvobodí pět uvězněných předchozích žen Modrovouse a vyvede je přes jejich počáteční zdráhání z jeskyně na "světlo", nedokáže je ale už přimět, aby opustily zdi Modrovousova hradu a odchází sama vstříc nejisté svobodě. Symbolický, či lépe řečeno nadčasový příběh o různém pojímání lidské svobody francouzští inscenátoři ve Státní opeře vystihli skvěle už scénou - točnou s mohutnými panely oddělujícími realistický svět vesničanů od Modrovousova hradu proměňujícího se ve druhém aktu v jeskyni se stylizovanou vodní hladinou, zrcadlící apatičnost uvězněných žen, či symbolicky zvedajícím se zadním panelem, jímž Ariana posléze odchází.. S tím korespondovalo zejména režijní pojetí kontrastu davu vesničanů na počátku opery a nehybnou sošností Ariany ať již ve scéně, kdy její chůva otevírá Modrovousem povolené komnaty plné drahokamů či zejména v závěru opery, kdy zapuzené manželky líčí, jak vesničané (za scénou) "lynčují" Modrovouse. Tím více je asi škoda, že nedotažena zůstala jinak nápaditá práce se světlem právě v oné skvěle náznakově pojaté scéně třpytivých záplav drahokamů či naprostá bezradnost všech pěti představitelek Modrovousových žen při tak svrchovaně dramatické scéně, kdy jejich manžel a věznitel, a přesto navždy muž jejich srdcí, je mučen: pobíhají po scéně trochu chaoticky, trochu bezradně a hlavně bez emoce. Nelogická je i závěrečná stylizace ztýraného Modrovouse do polohy ukřižovaného Krista.
To jsou ale asi trochu všetečné otazníky. Jisté je, že orchestr vystihuje pod taktovkou Vincenta Monteila veškerou opalizující barvu Dukasovy partitury i její dramatičnost či jímavou poetiku a že skvělá byla i dirigentova pozornost k dynamické rovnováze mezi orchestrem a pěvci. Že se mu ji vždy nedařilo udržet, není jeho vina. Při zpěvu pěti Modrovousových žen či velmi matné Arianiny chůvy by zkrátka orchestr ani hrát nesměl, aby je diváci vůbec slyšeli. Naprosto jedinečná byla ovšem francouzská sopranistka Isabella Vernetová, pěvkyně z rodu wagnerovských heroin, vlastnící nadto úžasnou francouzskou měkkost a vyzrálý herecký projev.

Paul Dukas Ariana a Modrovous Dirigent Vincent Monteil, režie Paul-Emil Fournay, scéna a kostýmy Daniela Villaretová. Premiéra 31.5.2001 ve Státní opeře Praha, recenzována repríza 6.5.