Scéna.cz 

Stoppardova Arkádie ve Stavovském divadle

Hra Toma Stopparda Arkádie je fascinující text. Považuji ji za jeden z nejlepších divadelních textů, které byly v novodobé historii napsány. Stoppard není jednoduchý autor, a tak je také přijímán. Konstrukce, které vytváří ve svých hrách, jsou pro mnohé diváky nesrozumitelné, příliš komplikované, možná až přemrštěně intelektuálské. Nicméně, základní filozofie, s níž si pohrává, je velmi jednoduchá. Je svědectvím o tom, jak veškeré dopodrobna vypracované teorie vytvořené za základě vědeckých poznatků se mohou v jediný okamžik sesypat – díky tomu, že člověk je tvor především emocionální, a tedy nevyzpytatelný. A tak svými iracionálními, pudovými reakcemi naruší běh věcí a neustále zpochybňuje zdánlivě nezpochybnitelné. Věci tedy nikdy nejsou takové, jaké se na první pohled zdají, i kdybychom to měli tisíckrát vědecky dokázáno. Tak vznikají situace zábavné, ale i dramatické – tím se ovšem život zbavuje nudnosti, statičnosti.

To je také důvod, proč mi je hra, prošpikovaná vědeckými výklady složitých matematických a fyzikálních teorií, tak blízká. Vzhledem k tomu, že veškeré tyto teorie jsou mému myšlení na hony vzdálené (jsem schopna chápat tyto teorie opravdu jen na úrovní rozmíchávání marmelády v pudinku či chladnutí čaje), všímám si v jeho hrách jiných věcí. A to neuróz, tužeb, nejistot či malých radostí výjimečných lidí, kteří jsou v citech stejně křehcí a zranitelní. A stejně jako životy nás – obyčejných lidí – vytvářejí jejich osudy mnohdy absurdní náhody či trapně komické situace.
Stoppardův příběh odehrávající se ve dvou časových rovinách (období romantismu a současnost), které se neustále proplétají, až se nakonec zcela prolnou, vypovídá tedy především o našich pochybnostech, osamění, o nesdělitelných citech, o duši. A to vše se skeptickým humorem a zároveň lehkou hravostí.
Ve Stavovském divadle hru inscenoval Radovan Lipus na scéně Petra Matáska. Celé se to odehrává v romantickém prostředí elegantního anglického venkovského sídla, jehož „rekvizity“ se stoletími neproměňují, jen se zapojují do děje jiným způsobem. Scéna pokoje s francouzským oknem do zahrady je ozvláštněna torzy modře světélkujících lidských těl (které jako symboly sexuální touhy narušují běh lidských životů). Tajemno, a pocit časoprostorového propojení několika rovin jsou evokovány projekcemi nebeských těles a dalšími světelnými efekty, stejně jako sugestivní hudbou.
I když scéna udělá pro atmosféru hry své, nedůležitější jsou herecké výkony. Shodou okolností – a zdá se, že i toto jako by organicky zapadalo do stoppardovské filozofie – v inscenaci hrají dva herci, kteří mají za sebou i českou premiéru hry v divadle Komedie. David Matásek, někdejší hlavní postava vychovatele Septima, si tentokrát zahrál playboye současného vědeckého světa nesnesitelného profesora Nightingala, někdejší spisovatelka Hana Jarvisová - Eva Salzmannová – se proměnila v šarmantní Lady Groomovou. Mladičkou geniální matematičku Thomasinu hraje Magdaléna Borová, a troufám si říci, že je to zatím její nejlepší role. Propojuje v ní neokázale dětsky dychtivou zvídavost a touhu po romantických zážitcích s logikou mysli nezanesené civilizačním balastem. Proto je schopna vidět věci jasněji než ostatní. Podobnou dvojlomnost má v sobě její domácí učitel Septimus – Jan Dolanský. Má v sobě charisma, díky němuž kosí veškeré ženy ve svém okolí s ležérní hravostí, na druhou stranu hluboký smutek racionalisty, který jej nakonec logicky dovede k údělu poustevníka. Právě tenhle bytostný smutek, ten rozpor rozumu a citu, jej přes propast věků symbolicky spojuje se spisovatelkou Hanou Jarvisovou, citlivě a s pochopením zahranou Petrou Špalkovou.
Inscenace jako taková sice chvílemi ztuhne do příliš pozvolného tempa, chvílemi může být i textově dosti nejasná, takže vyžaduje až pekelné soustředění diváků (což při tříhodinové inscenaci není snadné). Uvědomuju si, že pro mnohé diváky asi nebude zcela stravitelná. To ovšem nic nemění na tom, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v poslední době na pražských scénách objevilo.

Tom Stoppard: Arkádie
Překlad Jaroslav Kořán, režie Radovan Lipus, scéna Petr Matásek, kostýmy Eva Kotková, hudba Pavel Helebrand, dramturgie Jan Hančil.
Hrají: M. Borová, J. Dolanský, P. Motloch, R. Starz, E. Salzmannová, F. Němec, P. Špalková, J. Janěková ml., D. Matásek, M. Slaný, V. Mareš.
Stavovské divadlo, premiéra 3. května 2006.