Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ondřej Novák: Začínal jsem jako krtek...

autor: archiv divadla

Nejprve byla ZUŠ v Hradci Králové a zpěv ve sboru Boni Pueri. Obojí bylo dobrou průpravou k dalšímu studiu. Dostal se na alternu na DAMU a činohru na JAMU. Brno zvítězilo – a tady také nakonec zůstal. Ondřej Novák má pár let angažmá v Mahenově činohře Národní divadla Brno. Vyzkoušel si tu práci pod vedením několika režisérů, tou největší rolí byl prozatím Figaro ve Figarově svatbě.
>

Jak to začalo?
Moje první zkušenosti s divadlem byl konkurz v prvé třídě, kdy přišli z dramatického kroužku a já musel předvádět krtka. Přišel jsem domů s tím, že budu dělat divadlo. A od té doby se to se mnou táhne…

V životě každého jsou určité zlomy. Jak to bylo s vámi a divadlem v době dopívání?
Vznikla dobrá parta vrstevníků, jezdili jsme na divadelní přehlídky, soutěže a soustředění, takže všechno dopadlo dobře. Pubertu a divadlo jsem přelámal pohromadě. K tomu jsem dělal další věci – osm let jsem hrál na kytaru, k tomu kapela, ze sportů dva roky judo, dva roky box. V osmé třídě jsem se musel definitivně rozhodnout, zda budu dělat hudbu nebo divadlo. V roce 1991 získala ZUŠ budovu Jesliček v Hradci Králové. Každý měsíc pořady „Želízka v ohni“, k tomu další obor – příprava na umělecké školy. Měli jsme zajištěný veškerý servis jako zpěv, pohybovou průpravu.

V té době jste se připravoval na konzervatoř?
Ano. Všichni mí kamarádi to začali zkoušet. Podle mě to nemělo smysl, netušil jsem, jestli mě to bude bavit i v budoucnosti. Tak jsem šel na soukromou obchodní školu v Hradci Králové. Pak, když už všichni byli pryč, jsem to šel zkusit. Vyhovovalo mi, že přijímačky na umělecké školy jsou v zimě, takže když to nevyjde, můžete jít zkusit štěstí jinam. Zajímala mě třeba zajímala produkce, ekonomika. Maturoval jsem z managmentu, účetnictví.

A co dál? Napadlo vás třeba muzikálové herectví?
Mám a sebou dva roky přípravky do sboru Boni Peri v Hradci. Muzikálové herectví poskytuje větší finance, to je pravda. Zkoušel jsem to také. Nakonec mě vzali do Brna na činohru a do Prahy na alternu.

Praha nebo Brno – to jistě bylo velké dilema...
Napřed jsem váhal, lákala mě spíš Praha, protože je blíž k Hradci, kde mám hodně kamarádů. Brno jsem tehdy vůbec neznal. KALD na DAMU tehdy otevíral pan profesor Schmidt, činohru v Brně profesor Karlík. Nakonec jsem se rozhodl pro Brno.Měli jsme herectví každé odpoledne od půl třetí až do zavíračky školy. Pořád jsme přemýšleli a vymýšleli.

JAMU teddy byla díky profesoru Karlíkovi skutečně školou?
Určitě. Nic formálního. Patří mu za to neskutečné díky.

Vaší poslední prací v domovském divadle je Figaro. Jak to s ním bylo?
Dlouho jsme čekali co z toho vznikne. Režíroval to Peter Gábor. Byla to dosti zdlouhavá práce, ale nakonec to dopadlo docela dobře. Alespoň diváci se baví. Scéna je úžasná. Hraje se vesměs na forbíně, graficky se to celé kompaktně uzavírá s předsálím, včetně označení nouzových východů. Opravdu úžasné.

Je tam důležité téma žárlivosti, to vás může potkat i v životě.
Jediné ponaučení, které pro mě z Figara vyplývá – raději si všechno ověřit a zjistit si informace, než začít předčasně jednat. Žárlivec potřebuje vzít všechno do vlastních rukou, aby měl pocit, že vládne. Ve finále může lehce přestřelit. Žárlivost je dobrá svině. V žárlivosti můžete udělat cokoli. (Smích.)

Zahrál jste si tu docela dost rolí, ale velkých bylo málo.
To je přirozený koloběh rolí – jedna dvě hauptky a pak křoví. To je v pořádku. To pak rád posloužíte inscenaci. Někdy to bývá s obsazováním prapodivné. Tady se asi stále nějaká filosofie hledá. Každý přijde s něčím jiným.

Začínal jste kdysi krtkem, a i teď hrajete na scéně zvířátka.
Ty si užívám na malé scéně. Tam hraju pohádku Tři prasátka. Taková legrace v sobotu odpoledne. K tomu Perníková chaloupka má přes 360 repríz od roku 1991. Jeníček i Mařenka jsou loutky. Z tatínka je Ježibaba.

Jaký máte vztah k dětským představením?
Děti vám nic neodpustí. Všechno musí být jasné a přesné. A v tom je hraní pro děti náročné. Ježibaba je i dost fyzicky vysilující, má na sobě čtyři vrstvy a pořád lítá a padá. Děti se smějí a pláčí, i když jste na konci představení tak jste v podstatě šťastnej. Hraju Tatínka, Perníkajdu a Ježibabu. Když to mám jednou za čas, je to příjemné i dobrá škola.

Jaké máte zkušenosti se záskoky?
Záskoky ve větších figurách, to je skutečně jen o stresu. Např. ve Veselých paničkách windsorských – zahrál jsem si pana Tintítka, má na začátku asi 20 minut a pořád mele a mele. Kdybych měl tři monology, z nich se můžete vymluvit, bylo by to lehčí. Ale tím, že Tintítko reaguje na všechny kolem, je to dost stresující a pro herce na hranici únosnosti. To jsou záskoky, které moc člověku na tělo nejdou.

A měl jste nějaký záskok rád?
Zajímavý záskok byl v Roku na vsi, to bylo velmi příjemné. Ale jinak záskoky vesměs rád nemám. Obdivuju ty, kteří se dozví se o roli, za dva dny jsou na jevišti a pálí to takovým stylem, že to divák vůbec nepozná.

Máte nějaké (umělecké) sny?
Vždycky jsem to chtěl dotáhnout to co nejdál. Když jsem si dával přihlášku na JAMU a DAMU, tak jsem si říkal, že když mě nevezmou, i tak jsem to už někem dotáhl. Vzali mě, tak jsem v dalším levelu – absolvování JAMU, další level první angažmá ND Brno. Působím tu už pátou sezónu. Lákali mě do Minoru, ale to by byla „prasátka“, Honzové“ apod. I když je tam mladý kolektiv, a je to bohaté divadlo - líbila by se mi hostovačka…

A co vrátit se do Hradce Králové?
Všechno je tam příliš čerstvé. Navíc bych se vrátil domů.

Otázka je, zda by to byla výhra?
Teplá strava, vyprané prádlo. Z domova už jsem osmým rokem. Nejvíc mě zaráží na tomto životě, který jsem si vybral, je rodina. Už vím, že nebudu moc svým dětem nabídnout, takový ten normální servis, co jsem měl já. Člověk přijde ze školy domů, hurá do divadla. K tomu když chcete zajistit komfort, tak musíte shánět další příležitosti. Ale se vším se dá vyrovnat.

20.11.2006 23:11:32 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!