zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Plačky v Arše

Z inscenace Plačky

autor: archiv divadla   

Nejnovější premiérou tvůrčí dvojice SKUTR, která následovala poměrně krátce po letním titulu Mistr a žák, jsou Plačky. Tento titul vzniknul v rámci divadelní laboratoře Archa.lab Divadla Archa a jejího tematického cyklu „Tradice – konvence - pud“. Autoři charakterizují tento projekt jako jevištní báseň o jednom pánovi a šesti lidech, kteří spolu zažijí zvláštní setkání a dále vysvětlují, že tato inscenace byla inspirována tradičními slovanskými zpěvy nad mrtvým a je konfrontací starého způsobu života našich pradědů a našeho současného světa.
Stejně jako u všech projektů SKUTRu jde o divadlo skutečně syntetické, které je kombinací fyzického divadla, slov a zpěvu. Tentokrát sice chybí multimediální kouzla, ale výraznou roli přesto hraje technika – umění světelného a zvukového designu. Pojem scénická báseň se těžko charakterizuje, jsou to víceméně záblesky jednotlivých obrazů, útržků příběhů.

Díky tomu, že program s vysvětlením záměru jsem si přečetla až po představení, to, co se odehrávalo na scéně se pro mě stalo celistvým příběhem jedné rodiny.
Na téměř prázdnou scénu, kde je jen zaprášená truhla a v pozadí dlouhý stůl s židlemi, vše zapadané prachem, stejně tak jako prázdný prostor uprostřed, přichází mladý muž. Vypráví, vlastně popisuje prostor, který si společně s ním musíme představit – bytelné dveře se studící klikou, a celé vybavení domku jako ze starých pohlednic. Ten mladý muž je Matija Solce, všestranný absolvent katedry alternativního divadla – který se před našima očima proměňuje v starce. Jeho vysoká postava se nahrbuje, jak si obléká na holé tělo bílou košili a sváteční vestu – a pak umírá... K mrtvému přicházejí jako ve snu jednotlivé postavy. A možná, že to jsou jeho synové a jejich ženy. Kdoví... Vstupují přes práh klopýtavě, váhavě, je to rozpačitý návrat domů, ke kořenům? Jeden je v obleku a kravatě (Josef Rosen), druhý jakýsi novodobý hippík (Jakub Prachař), třetí vlk samotář, nerudný tulák (Rosťa Novák). Jedna z žen je v bílém jako nevěsta (Adéla Laštovková – Stodolová), druhá těhotná (Dora Bouzková, třetí záhadná kráska v tmavých brýlích (Zuzana Stavná). Usedají ke stolu, snad aby si společně popovídali, zavzpomínali. Ale něco nefunguje. Jeden po druhém se snaží z toho prostoru uniknout, ale přejít přes práh ven se jim nedaří. Něco je tu drží, magická síla, zvuky minulosti. A tak postupně začnou rozehrávat na scéně příběhy, do kterých tu hrou na fujaru, tu stínovými dotyky zasahuje sám nebožtík. Tu a tam prostor rozechví živě zpívané staré lidové písně. Znějí prostorem s jímavostí, až velebností. Písně jako by se vynořovaly ze vzpomínek. Tři dvojice variují různorodé vztahy mezi muži a ženami, tu lyrické, něžné, tu odmítavé, divoké i drsné. Ale přijde čas, kdy ženy zůstávají stranou, a nastává boj mezi muži. Na závěr přichází smíření, všichni usedají a opakují slova starce, která známe ze začátku. Minulost a současnost se propojily.

Skupina herců, z nichž každý zastupuje určitý archetyp, je výborně fyzicky i hlasově disponována, fyzickou souhrou dokážou minimum scénických prostředků s pomocí citlivého světelného designu sugestivně vyjádřit nejen pocity, ale i vztahy a děje. Matija Solce si zcela vystačí bez rekvizit – vytváří je sám sebou, svýma rukama, pohyby těla, zvuky, které vyluzuje. V paměti utkvějí jednotlivé obrazy, kdy se jako duch nebožtíka stíny svých rukou dotýká jednotlivých dívek, dokáže je stínem pohladit i obejmout. A dočkáme se i kouzla, kdy stůl jako smrtelné lože starce mění polohu z vertikální v horizontální, a my máme dojem, jako bychom se na chvíli vznesli a sledovali místnost seshora. Je to skutečně laboratorní práce jevištních zázraků, která ovšem stojí na základě výborné technické připravenosti herců – performerů. Při sledování si tedy můžete vytvořit vlastní příběh, ale stačí se jen ponořit do této scénické básně a vychutnávat její atmosféru. V obou případech to stojí za to!

Divadlo Archa - Skutr: Plačky
Režie: Martin Kukučka/Lukáš Trpišovský , scéna: Matěj Němeček, kostýmy: Daniela Klimešová, hudba a zvukový design: Petr Kaláb, hudební spolupráce: Eva Kukučková
Hrají: Dora Bouzková, Zuzana Stavná, Adéla Laštovková Stodolová, Rosťa Novák, Jakub Prachař, Josef Rosen, Matija Solce

23.9.2007 23:09:24 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Zlatovláska: jevištní adaptaci obohacuje filmový střih

Šimon Obdržálek a Oldřich Kříž (Zlatovláska)

Hudební divadlo Karlín uvádí na Malé scéně klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena ZLATOVLÁSKA v úpravě Jana P ...celý článek


Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek


Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu

M. Dancingerová,  A. Rusevová, J. Burýšek a V. Zavadil

Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato ...celý článek



Časopis 18 - sekce

HUDBA

Eurovision Song Contest 2024

Aiko

Eurovision Song Contest 2024
Přímý přenos prvního semifinále ze švédského Malmö, kde se letos koná 68. ročn celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Výtvarné tipy 19. týden

Věčný Egypt

Věčný Egypt: Dědictví
Tisíciletá historie africké země vepsaná do tamní architektury, nekropolí, řemesel i celý článek

další články...