Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Iveta Dufková: Možná přijde shůry nějaká pěkná nabídka

autor: Z webu

Zpěvačka Iveta Dufková je známa jako operetní hvězda Karlínského divadla. Právě teď získala od Multisoniku Zlatou desku za své Zlaté hity operety, které zpívá za doprovodu orchestru V. Hybše. Kromě toho se představila v premiéře Jekyll&Hyde jako blonďatá Emma, Jekkylova nevěsta. Tady se také poprvé od studií na konzervatoři sešla se svým někdejším spolužákem Danem Hůlkou.

A jak to všechno začalo?
Zpívám od malinka. Moje maminka má zřejmě absolutní sluch, i když o tom neví, a já to zpívání zdědila po ní. Už od čtyř let jsem to měla úplně jasné. Byla Lidové škola umění, Kuhnův dětský sbor. Rok jsem si sice protrpěla na ekonomické škole, ale pak přišla konzervatoř – studium operního zpěvu u paní profesorky Denygrové.

Říkají Vám hvězda operety. Cítíte se tak?
Oni ze mě trošičku tu hvězdu operety udělali, protože v karlínském divadle se moje kariéra odvíjela právě jen na těch operetách, Já jsem ale na konzervatoři studovala klasickou operu. Ale pak v karlínském divadle (kde jsem vlastně v angažmá od studií) mojí první velkou rolí byla Rosemary, je to hrozně let zpátky… bylo mi tak 20-22 let. Strašně mě to tehdy nadchlo, uchytila jsem se tam a šla z role do role – Čardášová princezna, Země úsměvů, Veselá vdova, Netopýr, to byly nádherné role. Tak si říkám, že mi to asi bylo souzeno.

Teď vlastně poprvé zpíváte v muzikálu – jaký je to rozdíl?
Já stále chodím ke své kantorce zpěvu, a tam není rozdíl, jestli je to opera nebo opereta. Základ toho zpívání je stejný. A Jekyll&Hyde je pro mě klasický muzikál. Rozdíl je jen ve stylu žánru, jak se to podá. O ničem jiném to není, technika zpívání je stejná. Miluju muzikál a vždycky jsem ho hrozně milovala, ale z nejrůznějších důvodů jsem si prostě dřív neměla možnost ho zazpívat. Mým muzikálovým snem je zazpívat si ve Fantomovi opery, ale pochybuji, že se mi to splní.

Jste členka Hudebního divadla v Karlíně, ale je možné vás vidět i jinde…
Ano, je možné mě vidět v Růži z Argentiny, to děláme v takové malé skupince herců a zpěváků a cestujeme s tím. Je to komorní věc, temperamentní argentinské melodie. Vedle mě se v tom alternuje Jiří Štědroň a Ernesto Čekan. Jezdíme různě po vlastech českých, a má to obrovský ohlas. Kdysi jsem dost jezdívala do Itálie, s panem dirigentem Moulíkem. Občas děláme koncerty s Michalem Klamem, ale spíše namátkově.

Nedá mi to, abych se nezeptala – nemyslíte si, že dnes je opereta mrtvý žánr?
I když jednoznačně netvrdím, že jsem milovnice operety, musím říct, že si toho žánru nesmírně vážím pro jeho náročnost, a nádheru ve výpravě a kostýmech. Ale bohužel musím přiznat, že úroveň zpěvu v operetě vždy není takový, jak bych si představovala. Pokud jde o to, jestli odsoudit operetu k zániku, tak opravdu nevím. Je jiná doba, ale myslím, že kdyby opereta vymizela úplně, byla by to trošku škoda. Takové velké klasické operety jako Netopýr či Země úsměvů, světové věci, by určitě na repertoáru měly zůstat a měly by se dělat hodně výpravné a hodně dobře zpívané. A pokud se to podaří, tak věřím tomu, že diváci na to budou rádi chodit. Chce o mít nápad a dobrý optimistický přístup. A je dobré, když přijde nový režisér s novým duchem ( u nás to byl třeba Petr Kracik, který u nás režíroval Hraběnku Maricu a udělal z toho nádherný kus, na který rádo chodilo i mladé publikum).

Máte po premiéře. Jaké jsou teď vaše bezprostřední plány?
Pořád ještě jsem ponořena v té atmosféře, ale brzy si asi přidělím nějakou dovolenou. Odpočinu si, a věřím, že určitě přijde shůry nějaká pěkná nabídka.

21.3.2005 23:03:01 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel