Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Rudy Linka: Jazz není pouhý byznys.

autor: Z webu

Jste jazzová hvězda, podle časopisu Down Beat patříte mezi deset nejlepších kytaristů světa. Mohl byste už jenom vydělávat velké peníze! A zatím tady pořádáte už podruhé festival se vstupem zdarma! Proč?
Na to se už dva roky snažím odpovědět své ženě! Jazz není pouhý byznys. Musí se dělat z lásky. Kdo by ho dělal jen pro peníze, je blázen. A já nejsem blázen. Jsem optimista. Mám totiž moc dobrý život - dělám, co chci dělat. To je pro mě důležitější než mít jachty nebo letadla. V tom spočívá moje svoboda. Řekl jsem si, že udělám festival, tak ho dělám. Rád bych sem předal to, co jsem se naučil v cizině. Přivedu do úžasného města, do Prahy, kde jsem se narodil, báječné muzikanty, své přátele. A kruh mého života se tak spojí.

Jak sem vůbec hudebníky lákáte? Znáte se s nimi?
Loni tu byli ti, které osobně znám. Jak jezdím po světě, poznávám nové lidi, třeba výbornou kapelu ze Slovenska. A na vystoupení na našem jazz festu je navnadím. Snažím se ale, aby tady vystupovali ti nejkvalitnější hudebníci.
Německá kapela se naší zemí nadchla. Ač jsou z Mnichova, nikdy tu předtím nebyli. Ukázalo se, že dědeček jednoho je z Chomutova, druhý pochází z Brna. Jsme v Evropské unii a víme o sobě žalostně málo. Letos tu jsou jiní muzikanti než loni, samozřejmě výteční američtí jazzmani, Rakušané, výborná švédská kapela Nielse Berga. A třeba kubánský band roztančí budějovické náměstí ve velikou party. Už se na to těším.

Loni jste hrál s Danem Fabricatore v Triu, letos si zahrajete jenom s ním…
Dan je výborný kontrabasista! Je v mém Triu, s nímž jsme natočili čtyři desky, ale jako duo jsme spolu ještě nehráli. Jazz je o tom, že se udělá něco, co nikdy předtím. Minulý rok jsem hrál s italským bubeníkem a italským kontrabasistou a Františkem Uhlířem. Tohle seskupení nikdy nezkoušelo, poprvé jsme společně vystupovali rovnou na Staroměstském náměstí. Všichni tvrdili, že jsem se zbláznil. Ale jestliže jsou jednotlivci dobří, nemůže celek dopadnout špatně. Jazzový muzikant nejen umí hrát, ale taky chce hrát. Připadá mi, že muzikanti hrající pop mnohdy ani moc hrát neumějí, jde jim hlavně o pózy a show. Jazz je velice upřímné umění. Poznám, jaký člověk to je, podle toho, jak hraje.

Žijete v New Yorku, ale na Prahu nemůžete zapomenout?
Po revoluci se mě přátelé ptali, kdy se vrátím. Jenomže už v devatenácti jsem odešel do Švédska, pak do Ameriky. Teď je mi čtyřicet sedm. Tady v Čechách jsem ale prožil krásné roky na gymnáziu, poznal jsem tam Jaroslava Duška, Frantu Koppa, Štěpána Markoviče. Byla to intenzívní doba mládí, ale život dospělého člověka už je někde jinde.

Přesto budujete chalupu u Prachatic! Podnět na festival máte odtamtud?
Když jsem koupil chalupu ve vesničce u Prachatic, soused mi říkal: „Bydlíte v New Yorku, ve městě, kde se toho tolik děje, a tady se přeci neděje nic! Kdybyste si aspoň koupil dům v Českých Budějovicích!“ Baví mě New York, kde se toho tolik děje. Jenomže krásné je i to, že se v té vesničce nic neděje.
Ale právě v Prachaticích vznikl nápad na festival. Seznámil jsem se tam se všemi lidmi i s panem starostou Bauerem, který okamžitě navrhl, že bychom měli ve městě udělat festival. Odtamtud se Bohemia Jazz Fest organicky rozšiřuje.

Kolik přišlo loni lidí?
Letos jsme v daleko lepší výchozí situaci, ale stejně přišlo loni za tři dny a skoro bez reklamy 22 000 posluchačů. A to jsme ještě 14 dní předem neměli všechna povolení. Člověk, který propaguje koncerty, mi tehdy řekl: „O jazz se tady nikdo nezajímá! Nikdo nepřijde. Už jsem to zkusil.“ Ale to bychom si nikdy neměli myslet! V Americe je taky na akciích nápis: „Minulé úspěchy nejsou zárukou příštího dobrého výsledku.“ Ale já si myslím, že by všude mělo být spíš napsáno: „Minulé neúspěchy ti nezaručují neúspěch.“

Pojďme se vrátit do vašeho dětství. Musel jste být geniální dítě, ve třech letech jste začal s houslemi, pak jste přidal další nástroje.
Měl jsem to v rodině. Nejvíc se o to zasloužila moje úžasná babička, u které jsme bydleli. Sama nikdy na nic nehrála, ale rozhodla, že se musíme naučit cizí jazyky a že budeme hrát na hudební nástroje. Takže všech pět jejích dětí hrálo na housle nebo na piano. Můj bratranec je Jiří Bárta, který hraje na cello, a druhý bratranec Tomáš hraje na foukací harmoniku. Nechtěl jsem chodit na němčinu, ale musel jsem. Teď jsem dost často v Německu a jak se mi to hodí! Je dobré dělat věci, aniž by člověk předem věděl, k čemu budou. Jak by o tom člověk začal přemýšlet, došel by k tomu, že vlastně nemusí dělat vůbec nic.

Kdy jste poprvé přičichl k jazzu?
Na gymnáziu jsem se setkal s Frantou Koppem, který hraje na saxofon. Když nám bylo asi šestnáct, snažili jsme se už něco hrát, začali jsme chodit k panu Velebnému na jazzovou konzervatoř. Ještě předtím, když jsem byl asi ve svých čtrnácti na pionýrském táboře, hrál tam na kytaru Petr Škrabák, jen asi o tři roky starší než já. Hrával na basovou kytaru s Jirkou Stivínem. Uměl zahrát písničky Beatles, uměl všechno a mně to imponovalo. Zpíval anglicky, aniž by uměl angličtinu. A tak mě naučil anglické písně foneticky. Přijel jsem z tábora, prodal kolo a koupil si kytaru. Tak to začalo. Nechal jsem houslí, začal jsem studovat klasickou kytaru. K pubertě kytara patří. Jenomže v pubertě jsem pořád. Otevřu kytaru, koukám na ni a říkám si: Ach! Co se asi dneska stane pěkného!

Může vůbec běloch v jazzu docílit obdobného cítění jako černoši?
Určitě. Je ale rozdíl mezi bělochem narozeným v Americe a bělochem narozeným v Evropě. Tahle hudba totiž nás, Evropany, denně neprovází, neobklopuje nás. Tím nemyslím jen jazz. I americký pop má jiný styl, jiný rytmus. V evropském popu pořád cítíte polku! I když je to třeba disco, má důraz na první dobu, je to vlastně polka! V Americe vždycky byl kolem lidí jazz, blues, proto všichni ti bubeníci v Americe hrají trošku jinak. Pro nás z Evropy to znamená jít za tím, opravdu to studovat a hrát s lidmi, kteří mají jazzové cítění. To je celoživotní úkol.

Když jste přišel v devatenácti do Švédska, musel jste se asi živit i jinak než jen hraním, ne?
Ve Švédsku jsou lidé sociálně skvěle zabezpečeni. Když jsem přijel, mohl jsem se jenom učit švédsky. Tak jsem poznal svou ženu – byla týden mou učitelkou švédštiny, studovala film a o jarních prázdninách si chtěla přivydělat. Tenkrát jsem ji bídnou švédštinou pozval do kina na film Ragtime od Miloše Formana. Nakonec souhlasila. Ale přišla s kamarádkou. Po filmu jsem ji požádal o dvacetikorunu. A tak jsem ji mohl pozvat na kafe. A jsme spolu dodnes.

Jak to bylo v Americe?
V Americe se musí neustále vydělávat. Ve Švédsku se dá žít z toho, že je člověk studentem, švédský stát platí stipendia. Nejdřív jsem se nedostal na hudební konzervatoř, a tak jsem začal studovat matematiku! Později se mi podařilo studovat i hudbu, začal jsem hrát v divadle. Když jsem odjížděl po pěti letech ze Švédska, bylo to jen dva týdny poté, co mě tam oficiálně uznali jako profesionálního muzikanta. Podpora v nezaměstnanosti je také velká. Kdybych tam zůstal, jenom bych seděl a pobíral peníze a v životě byste o mně neslyšeli! Vždycky jsem od všeho odešel, když jsem došel k jisté metě. Vždyť byl i nesmysl odejít z Československa, je to vždycky riskantní. Ale člověk musí důvěřovat své intuici. Ona tak úplně nezklame.

Je pro Evropana obtížné se v Americe - kolébce jazzu – prosadit?
V Americe je všechno těžší. Je to velká země a talenty jsou nahuštěné do několika velkoměst. New York navíc není jen americký. Je to světové město. Tam se člověk naučí být pokorný. A využívat čas, opravdu jít za tím, co člověk moc chce, a být upřímný. Nejen k druhým, ale hlavně k sobě, jestli opravdu chci dělat dobrou muziku, anebo si to jenom předstírat. Amerika to všechno vystříbří.
Myslím, že všichni, kdo chtějí něco dělat v jakémkoli uměleckém oboru, vždycky přijedou do New Yorku. Já to město prostě miluju. A až budu na konci svého života bilancovat a říkat si, co jsem dokázal, pak prohlásím: Jo, nebylo to špatný. Žil jsem v New Yorku. Stojí mě to velké úsilí, hodně peněz a životní energie, abych mohl žít v tomhle městě. Ve Švédsku jsem byl pět let a přijel jsem do New Yorku, protože jsem se chtěl něco naučit. Jakési úspěchy přišly jaksi mimochodem.

New York tedy bere energii. Jak jí zase nabýváte?
Když přijíždím domů, vidím newyorské panoráma, přejíždím most a už si říkám: Teď jsem tady nebyl tři neděle a o tolik jsem přišel. Přijdu domů a žena mi o tom vypráví. To město bere moc energie, ale taky ji obrovsky dává, protože tam žijí kreativní lidé. Jen v tom domě, kde bydlím, je každý spisovatelem nebo malířem.

Vaše žena studovala film, že? A dceru jste jistě naučil hrát na hudební nástroje…
Manželka studovala ve Švédsku na produkční, potom na univerzitě u Miloše Formana, pak dělala produkci s Woody Allenem. Nakonec na švédské ambasádě propagovala švédský film a teď tam pomáhá švédským občanům v nouzi. Vyslechla úplně neskutečné příběhy lidských osudů. Jednou se sejdu s Janem Hřebejkem a všechny mu budu vyprávět. A pak mu řeknu: Ale jsou moje!
Dcera Stephanie hraje na piano, na kytaru, na cello, ale taky byla modelkou a baletila. Teď chce být novinářkou. Myslím, že se hodně naučí praxí.

16.7.2007 13:07:19 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!