Scéna.cz 

Gala X - Cesty a zastavení

Deset let ve funcki uměleckého šéfa baletu Národního divadla je výročí, které si zaslouží být důkladně oslaveno. Petr Zuska pojal oslavování jako velkolepou retrospektivu činnosti své a svěřeného souboru. Během května a června zařadil do programu divadla šestidílný cyklus Gala X zahrnující téměř 80 procent veškeré jeho choreografické tvorby v rozmezí let 2OO2 až 2O12.
Skladby pro jednotlivé večery jsou vybírány podle témat či žánrů nikoliv chronologicky a skýtají pěkný doklad širokých a pestrých tvůrcovích zájmů (sám to výstižně shrnuje do výroku " každý pes jiná ves"). Ponechávají na divákovi, aby sám pátral po stylových proměnách a vývoji výrazových prostředků- pokud si situaci neulehčí a problematiku nenastuduje ve velmi podrobné publikaci vydané při této příležitosti.

Čtvrtý dík cyklu nazvaný Cesty a zastavení je speciální v tom, že se rozprostírá dobou vzniku děl přes časový úsek více než deseti let. Obsahuje totiž dvě starší skladby z počátku třetího tisíciletí, Ways 03 a Les Bras de Mer z roku 2001 a zbrusu nový kus - choreografii Smrt a dívka vytvořenou na pozvání Jeana -Christopha Maillota pro Les Ballets Monte Carlo na podzim minulého roku, která zde právě prodělává svou českou premiéru. Svým způsobem jsou obnovenými premiérami i další Zuskovy práce, protože je nacvičuje soubor ve značně proměněné sestavě.

Spojující moment všech tří choreografií spatřuje Petr Zuska v symbolických i skutečných cestách a titul vysvětluje divákům v úvodu představení:" Cesty - to je náš pohyb v prostoru a čase. Je pro náš život stejně důležitý jako občasná 'zastavení' - momenty ticha, kdy máme možnost nahlédnout dovnitř, do duše."

WAYS 03 (Cesty 03), které vznikly původně pro drážďanskou operu, byly po dvou letech přejaty Národním divadlem a uvedeny jako součást komponovaného večera Motýlí efekt v roce 2003.
Abstraktní choreografie pro 16 tanečníků a tanečnic vycházející z hudby Arvo Pärta se zdá spíše materializovat myšlenky a pocity plynoucí v prostoru vlastní duše než aby zobrazovala konkrétní dění, konkrétní vztahy. Těla modelují zvuk, zdvihají se a klesají, vzpínají a uvolňují, objevují a mizí v rytmu střídání hlubokých a vysokých tónů houslí. Náladu skladby přibližuje poetickými slovy samotný autor: "Je tolik citů, myšlenek, tužeb a doufání, která námi proudí.
Je tolik příběhů vztahů mezi Tebou a mnou,i když to vypadá jako míjení.
Je tolik cest, po kterých každý den jdeme, hledajíce ten správný směr.
Ale zřejmě není žádná z cest ta správná, nebo ta špatná, každá z nich nás vede někam dál - otevřeným nekonečným a mystickým prostorem našeho života a naší duše.A to, že jdeme dál, znamená, že žijeme. " Petr Zuska (2003)

V dnešní podobě se zpočátku celkově dynamické tempo Ways 03 postupně zvolňuje, akcentovány jsou okamžiky setkávání v duetech, proměňování ve skupinách, ale s přibližujícím se závěrem se vynořuje určitá jednotvárnost tématu a vyčerpanost ve výrazu, které se nepoddávají jen ti nejoddolnější - např. Alexandr Katsapov, Francesco Scarpato. Ve skladbě je dobře rozpoznatelný tvůrčí jazyk Petra Zusky, který v obměnách usnadňuje identifikaci veškeré jeho produkce a z něhož se nedá odmyslet vliv estetismu Jiřího Kyliána a jeho využití světla.

S tím jak se přesouval důraz v umělecké činnosti Petra Zusky z aktivního tančení na choreografii, zmenšovala se i možnost shlédnout jeho taneční mistrovství, které dotvrzují i dvě Ceny Thálie za interpretaci - v roce 1993 za postavu Normana Batese v baletu Psycho a v roce 1997 za Dona Josého v Carmen. Nyní tedy nastala ona mimořádná příležitost a Petr Zuska si znovu tančí v Les Bras de Mer na hudbu Yanna Tiersena.
"Les Bras de Mer neboli Mořský záliv je duetem, respektive kvartetem pro ženu, muže, židli a stůl, jde o podobenství vztahu mezi dvěma lidmi naplněného něžným dialogem, napjatým mlčením, vzájemným prolnutím i míjením se. Vztahu plného útěků a návratů zpět do kruhu očekávání a otázek, kdo je ten druhý vedle mě a kdo jsem vlastně já sám" vysvětluje Petr Zuska.

LES BRAS DE MER má pestrou inscenační histrorii. Byl nejdříve divákům představen v zahraničí: na galavečeru soutěže Prix Dom Perignon v Hamburku a na Le Festival des Arts de Saint-Sauveur v Kanadě (2001). Teprve o rok později se dostal do Čech, nejdříve jako součást představení Graffiti v Laterně magice a v roce 2003 přřešel do repertoáru ND v rámci premiéry Rodinné album.
Několik sezon bylo dílo na repertoáru Dánského královského divadla v Kodani, uváděl je také Hungarian Dance Theatre. Balet Národního divadla s tímto titulem hostoval mimo jiné v Izraeli (v Suzanne Dellal Centre v Tel Avivu, na zahájení tanečního festivalu Dance Europe 2005), v Portugalsku, Itálii, Rusku (Petr Zuska tento svůj duet tančil také 23. března 2005 na scéně petrohradského Mariinského divadla spolu s primabalerínou Dianou Višněvou v rámci její benefice) nebo Makedonii.

"Petru Zuskovi se podařilo zachytit podmanivý tón francouzského šansonu. Choreografie Les Bras de Mer zachycující nálady, myšlenky, stavy mysli a duše, je doslova potěchou. V žádném případě nelze přehlédnout Zuskův výrazný rukopis, který lehce přenáší poeticky znějící francouzštinu do pravdivého, hutného a skutečně prožitého gesta. (.) Fascinující je také bohatost pohybových tvarů, propracovanost každičkého, i toho zdánlivě banálního gesta, pohledu, doteku; partnerská souhra probíhá v plynulém toku vypointovaných momentů s odlišnou intenzitou sdělovaného prožitku." napsala Lucie Dercsényiová ve své recenzi v Lidových novinách z 27. března 2002 a její slova platí dnes stejně jako před deseti lety.
Současné provedení Les Bras de Mer, okořeněné vyzrálým projevem obou interpretů Zuzany Susové a Petra Zusky, kteří obohaceni o léta zkušeností mají prožity a dokáží vyjádřit nejjemnější nuance vztahů i tíhu života, jen potvrdilo jeho nestárnoucí kvality.

S napětím očekávalo obecenstvo poslední choreografii SMRT A DÍVKA. O námětu nechme opět hovořit Petra Zusku: "O smrti toho moc nevíme. Podle některých teorií člověk, který umírá, prožije jedinečný flashback, kdy se mu před očima promítne v jedné vteřině celý jeho život. V našem případě hovoříme o mladé dívce a jejím 'vteřinovém flashbacku', který se rozprostře do 22 minut. Zatímco dívku postupně míjejí všechny vzpomínky na její blízké, opouštějí ji i všechny aspekty materiálního světa. Smrt je velmi striktní , může být zlá a krutá, ale zároveň může být objímající a plná něhy.Smrt má mnoho různých tváří a podob a my nikdy nevíme, kdy a kde se objeví. Možná je nějak propojena a klavírem- králem hudebních nástrojů, který je hlavním představitelem hudebního podkladu celého díla a zároveň kusem nábytku pokoje mladé dívky..."

A obecně o smrti v rozhovoru s Ninou Vangeli:
"Vždy jsem inklinoval k divadelnímu vyjádření. Jan Skácel jednou řekl, že v umění "hledáme svoje srdce a skrze to srdce hledáme i srdce těch ostatních". Já také hledám své srdce a mezi tématy, která si volím - a není to nic nového nebo nezvyklého - mě fascinuje téma smrti. Je to extrém našeho života, a zároveň k životu patří, je to něco, o čem mnoho nevíme, a možná je to brána do něčeho jiného. Smrt se objevuje v různých modifikacích v mnoha mých věcech, často jako by "pod čarou". Proč - jestli mám nevyřešenou karmu z minulých životů, pokud minulé životy jsou, to je otázka. Není to tak, že by doslovně musela nějaká postava na scéně zemřít, jde spíš o zvláštní zdroj inspirace. Od smrti je jenom kousek k lásce, když se člověk zaobírá smrtí, zaobírá se i životem, nejsou to protivy, ale dvě strany stejné mince.."

Zuskova studie smrti se skutečně otáčí okolo klavíru -hudební kulisou je klavírní hudba a zpěv (Franz Schubert, Leoš Janáček- Po zarostlém chodníčku), klavír je jediná rekvizita, která zůstává na scéně, jeho funkce se proměňují podobně jako funkce židle a stolu v předchozí skladbě, interpreti na něj vystupují, přeskakují jej, je jim oporou i úkrytem a nakonec hrobkou.

První scéna ukazuje útulný dívčí pokoj s bílým nábytkem, postelí, hodinami, zrcadlem, uprostřed s černým klavírem jako velkým vykříčníkem. Na klavír hraje muž v černém s bledým obličejem - Smrt (Viktor Konvalinka) a obyvatelka pokoje, Dívka v bílem (Edita Raušerová), je jeho hrou zaujata. Z tohoto až příliš názorného, ne nějak obzvláštněného romantického obrazu, poněkud roztříštěného množstvím předmětů, stylově uhlazeného, se zvolna odvíjí příběh. S tím jak se dívky zmocňuje gravitační pole klavíru, zesiluje intenzita a dramatičnost situace a s ní se proměňuje i způsob komunikace v pohybovém vyjadřování k "neuhlazenosti". Harmoničnost pramenící z neoklasických zdrojů je zde mnohem více a ku prospěchu věci napadena expresivitou, záškuby a křečemi contemporary.

Přesto že není pochyb o vyústění, v některých momentech se chce věřit, že to tak přece být nemůže. Avšak Dívka je natolik fascinována Smrtí a její hudbou, že ji nic z tohoto omámení nedokáže vymanit. Ani návštěva milujících rodičů, ani přítelkyně. "Neviditelná" Smrt nezúčastněn přihlíží výlevům přátelské lásky, sleduje ale reakce Dívky, když se zdá, že něco odvádí její pozornost usedá ke klavíru a zahraje pár tónů. I ona pociťuje nutnost o vztah bojovat, přestože si je si svou věcí jista. Příchod milence ji zneklidní a vášnivé milování vyvolá záchvat žárlivosti - jako zraněné zvíře se zmítá, převaluje, přebíhá z místa na místo, ale zasáhnot není v její moci. I vášeň se vyčerpá, milenci usínají a Smrt se blíží ke svému cíli. Po již zcela prázdné scéně přecházejí Dívčini blízcí. Jak se osud napňuje, mizí omezení prostorem- nejdříve stěny pokoje, pak jednotlivé kusy nábytku až zbývá jen klavír. S gestem profesionálního zabijáka, na něhož čeká rozhodující úder, si Smrt obléká sako a přibližuje se dívce, která se vůbec nebrání. Objímá ji a líbá...Mrtvou ukládá do hrobu - otvírá víko klavíru a klade tělo do bíle polstrovaného prostoru.

Asi nevzbudí mnoho námitek tvrzení, že postava uhrančivé Smrti patří k tomu nejlepšímu, co Petr Zuska doposud vytvořil a Viktor Konvalinka je tím nejvhodnějším, kdo ji mohl tanečně i herecky ztvárnit. Ledový chlad a klid velkého manipulátora, skryté napětí kočky číhající na myš, vláčné a lehké pohyby, suverenita, exploze zloby a žárlivost, kamenná tvář v kontrastu s bleskovými proměnami emocí a nalád v dynamice pohybů a gest. Viktor Konvalinka fyzicky vládne na scéně, jeho mrazivé charisma přesahuje daleko přes ní.
Dívka je vizí mladé ženy v duchu romantismu, dětsky naivní, bezelstná, žalostná a Edita Rauscherová je v ní Viktoru Konvalinkovi rovnocennou partnerkou - jako zhypnotizovaná poslouchá hudbu a příkazy Smrti, jednou částí své osobnosti se zdánlivě probouzí ke svým skutečným citům ve společnosti blízkých, avšak zakrývá před nimi svoji posedlost Smrtí a stále přítomný pocit nevyhnutelnosti - na rozdíl od ostatních ona jediná také Smrt stále vidí.
Smrt a dívka nezapře některé styčné body s Les Bras de Mer, jako by obě věci ani nedělíl desetiletý časový odstup. V obou jde o složitý vztah, i když jednou jde o zcela konkrétní dvojici a podruhé o vztah povýšený do symbolické roviny. Obě vykazují promyšlenou a detailně propracovanou choreografii - přestože každá má své zvláštnosti - a využívají obdobné scénické prostředky. Obě byly vytvořeny v zahraničí a dostaly se do repertoáru renomovaných světových souborů. Zdá se tedy, že čas nehraje v učednických letech Petra Zusky takovou roli jako prostředí a okolnosti.

Přeju mu do dalších let v Národním divadle, aby i zdejší podmínky skýtaly stejně mohutné zdroje inspirace jako za hranicemi.