zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební rozhledy 01/20

Opona Státní opery na obálce HR 01/2020

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Státní opera bude po třech letech rekonstrukce slavnostně zpřístupněna 5. 1. 2020, přesně 132 let od jejího prvního otevření. Novorenesanční budova s neorokokovým hledištěm, koncipovaná dle plánů architektů Fellnera a Helmera, prošla naposledy komplexnější opravou v 70. letech minulého století. Historická budova získala v současnosti nové jevištní technologie, disponuje unikátní točnou, čtecím zařízením s variabilní možností titulků, moderními zkušebnami i renovovaným baletním, orchestrálním a sborovým sálem se zázemím umělců. Provozní část budovy získala nový vzhled a byla osazena její skleněná fasáda. Ke znovuotevření bude připravena audiovizuální show, která bude pro mítána na přední fasádu budovy a zahajovací večer s podtitulem „Státní opera v proměnách času (1888–2018)“, zrežírovala Alice Nellis. Diváci spatří také nádhernou staronovou oponu, jejíž realizace podle návrhu původní opony Eduarda Veitha byla svěřena Martinu Černému...

Klavírní festival Rudolfa Firkušného vstoupil letos již do svého 7. ročníku a rovněž tentokrát svoji ustálenou dramaturgii zpestřil – podobně jako v loňském roce – jazzovým večerem. Tentokrát pozval amerického, přes své mládí již renomovaného pianistu Aarona Diehla, který dosud vydal pět alb, na nichž se profiluje výraznou tendencí k mísení a překračování žánrů, zejména mezi klasickou hudbou, jazzem a jeho moderními deriváty. K dalším hostům patřili italská pianistka Beatrice Rana, jejíž pražský koncertní debut předcházela velmi lesklá pověst, které bezezbytku dostála, u nás v podstatě neznámý, nicméně skvělý kanadský frankofonní pianista Marc-André Hamelin, náš Jan Bartoš, jenž kromě interpretace zaujal i z celého festivalu nejpropracovanější a patrně nejzajímavější dramaturgií svého recitálu s díly Kabeláče, Beethovena, Schönberga, Schumanna a Chopina, a na závěr ruský fenomenální klavírista Jevgenij Kissin, který věnoval celý večer Ludwigu van Beethovenovi...

V bruselském divadle La Monnaie uvedli koprodukční inscenaci dramatického oratoria Jeanne d’Arc au bêcher Arthura Honeggera na text Paula Claudela. Hudební nastudování je dílem japonského dirigenta jménem Kazushi Ono, který v La Monnaie působil jako hudební ředitel v letech 2002–2008, a inscenační podobu dal oratoriu italský režisér Romeo Castellucci, jenž se v La Monnaie „zabydlel“ mimo jiné Parsifalem, Orfeem a Eurydikou a loni Kouzelnou flétnou. Inscenace vznikla v koprodukci se zajímavou sestavou divadel ve francouzském Lyonu, švýcarské Basileji a ruském Permu. V Lyonu byla uvedena poprvé v roce 2017 a kvůli očekávaným protestům veřejnosti proti Castellucciho režijnímu pojetí tam byl při premiéře dokonce v pohotovosti antikonfliktní policejní tým. Lyonská premiéra nakonec proběhla v klidu a byla přijata kladně nejen kritikou, ale i publikem, které v La Monnaie při první repríze dokonce aplaudovalo s neskrývaným nadšením...

Italská hudba se na počátku 20. století nacházela na rozcestí. Na rozdíl od Francie, kde se etabloval impresionismus, se v Itálii instrumentální hudba po staletí nacházela tak trochu na vedlejší koleji. Vztahy skladatelů, interpretů a obecenstva byly jednostranně usměrňovány (díky národní mentalitě a silné tradici) ve prospěch operního umění, z dalších oblastí se těšila úctě vokální duchovní hudba. Pomyslný můstek mezi pozdně-romantickým stylem a novým trendem neoklasicismu vytvořili až Franco Alfano, Alfredo Casella, Aldebrando Pizzetti a především vůdčí zjev Gian Francesco Malipiero. Vznik pojmu Nová hudba pak byl v Itálii spojován především s díly Arnolda Schönberga a Igora Stravinského, všem ale bylo jasné, že je třeba zdejší hudbu obnovit. Po pokusech o její revitalizaci na základě národních tradic se nakonec objevila osobnost, která přešlapujícím principům italské hudby vdechla svou osobitost a nezaměnitelný lyrický výraz, Luigi Dallapiccola...

HUDEBNÍ ROZHLEDY 01/20

13.1.2020 20:01:07 Redakce | rubrika - Z médií