Scéna.cz 

I. Poledňák: Úvod do problematiky hudby jazzového okruhu

Prof. PhDr. Ivan Poledňák, DrSc.: Úvod do problematiky hudby jazzového okruhu. Pro posluchače FP UP a dalších FF a PdF v ČR vydala Univerzita Palackého v Olomouci v roce 2000. 231 stran.

V roce 1983 vyšel v Supraphonu první díl Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (věcná část), v letech 1986 a 1987 následovalo vydání dvou svazků druhého dílu (část jmenná – světová scéna), a konečně v roce 1990 spatřil světlo světa díl z hlediska normalizační ediční praxe patrně nejobtížnější a nejproblematičtější, neboť do něho byla zařazena i hesla osobností režimem odmítaných (část jmenná – československá scéna). Odvaha, s níž se v osm-desátých letech editoři Antonín Matz-ner, Ivan Poledňák a Igor Wasserberger pustili do realizace velkorysého projektu, vzbuzovala úctu a obdiv stejně jako obrovské penzum mravenčí práce, které si příprava textů vyžádala. Encyklopedie je neocenitelným kompendiem pro odborníky i laiky ještě dnes, bezmála patnáct let po vydání prvého dílu. Je ovšem právě jen slovníkem, v němž jsou zahrnuty údaje dostupné do okamžiku předání mnoha tisíc stran rukopisu tiskárně; žádný slovník nemůže být syntetizujícím shrnutím látky.

Iniciátor zmíněného projektu Ivan Poledňák se o takovou syntézu pokusil: jeho Úvod do problematiky hudby jazzového okruhu je určen studentům filosofických a pedagogických fakult a má tedy charakter skript. Rámec pouhého shrnutí však Poledňákova práce vysoko překračuje nejen tím, že s úctyhodnou metodologickou jistotou třídí v Encyklopedii rozptýlená fakta a „vypreparovává“ z hesel shrnující pohled, ale především proto, že zřetelně odděluje ne tolik podstatně „slovníkové“ podrobnosti od významově nejrelevantnějších zjištění. Tomu jsou ovšem plně podřízeny i užité jazykové prostředky: řeč je tu značně sofistikovanější nežli v heslech Encyklopedie, je maximálně stručná a úsporná a počítá s elementární vyspělostí čtenářů, jimž není třeba všechno detailně vysvětlovat.
Poledňákovi se tak podařilo zhustit výklad celého „dějepisu“ jazzu a moderní populární hudby (pro obě kategorie razí autor kratší a výstižnější termín „hudba jazzového okruhu“) do dvou set jedenatřiceti stran a nabídnout přitom čtenářům nezkreslený, plastický a relativně vyčerpávající pohled na rozsáhlý komplex poznatků. V takovém zhuštění dosud u nás žádné shrnutí nemáme: Dorůžkova průkopnicky záslužná kniha Populárna hudba – priemysel, obchod, umenie (Opus, Bratislava 1978) i Kotkovy Dějiny české populární hudby a zpěvu (Academia, Praha 1994 a 1998) jsou „podrobnější“ a o podobný typ učebnicové syntézy neusilovaly. Poledňákův text navíc zabírá – i při vší nezbytné stručnosti – do hloubky: tak například jeho glosy k hudebně-teoretické, sociologické, psychologické a estetické problematice hudby jazzového okruhu (strany 87-107) čtenáře bezpečně orientují i v otázkách, jichž se jen zcela okrajově občas dotkne i běžná publicistika, ale které v takové úplnosti nikde dosud zpracovány nejsou (např. otázky vkusových měřítek, hodnot v jazzu a populární hudbě, estetická funkce, móda atp.)
Je ovšem pochopitelné, že na ledacos musel autor skript resignovat (např. při uvádění představitelů jednotlivých žánrů redukovaným výběrem), a že se při tomto výběru nemohl zcela vyhnout ani opomenutím jmen osobností, které jiný považuje za nepominutelné (tak třeba v kapitolce o šansonu chybí jméno Judity Čeřovské; ve výkladu o vývoji jazzu u nás se Poledňák nezmiňuje o dů-le-ži-té roli Lubomíra Dorůžky, Alexeje Frieda a Antonína Matznera při prosazení Mezinárodního jazzového festivalu v Praze; v informacích o českém muzikálu chybí Suchého Kdyby tisíc klarinetů a Rychmanova Dáma na kolejích; Konzervatoř Jaroslava Ježka už po řadu let není jedinou školní institucí, která „projevuje vstřícnější postoj vůči populární hudbě (str. 109), neboť na pražské konzervatoři funguje oddělení populární hudby a na úrovni základních uměleckých škol se populární hudbě a jazzu věnuje i ZUŠ Charlotty Masarykové v Praze 6, atd). Někomu bude možná chybět i samostatná kapitolka o tzv. malých divadlech (byť je autor zmiňuje v rámci výkladu o muzikálové hudbě na str. 106); užitečné by ve skriptech asi bylo i zařazení taxativního výčtu funkcí jazzu v populární hudby.
Jde ovšem jen o detaily, které základní přínos Poledňákovy práce nijak nesnižují. Z hlediska historiografického je pak velice významné, že Poledňák nekončí svůj výklad tam, kde svou práci uzavírali autoři hesel Encyklopedie, ale dovádí ho až ke konci let devadesátých: poprvé se tak v celistvější podobě setkáváme s kvalifikovanou charakteristikou např. afropopu, hip hopu, rapu ad., tedy těch typů populární hudby, které na naši scénu vstupovaly až na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Cenná je rovněž kapitola o vztahu školy k populární hudbě a jazzu (str. 109-119). Text je doplněn stručnými portréty osobností a sou-borů a informatoriem, jež podává přehled literatury, diskografickou informaci a mi-niadresář českých teoretiků, kritiků a publicistů.
Poledňákova knížka tak významně překračuje poslání pouhých vysokoškolských skript; měl by k ní mít přístup každý, koho jazz a populární hudba, resp. hudba jazzového okruhu zajímá.