Scéna.cz 

Andrzej Wajda: Režisér je vymítač duchů

Asociace českých filmových klubů uvádí v rámci Projektu 100 filmy Andrzeje Wajdy PUŠKVOREC. Rámec tohoto nevšedního snímku tvoří příběh Marty, osamělé manželky maloměstského lékaře, která se v poválečné době vyrovnává se ztrátou obou synů a postupně se sbližuje s prostým mladíkem Boguśem. Poslední dokončený film legendy polské kinematografie Andrzeje Wajdy prolíná tři dějové roviny - autobiografický román Jerzyho Iwaszkiewicze (Březový háj, Slečny z Vlčí, Červnová noc), vzpomínky herečky Krystyny Jandy na smrtelně nemocného manžela a „film ve filmu“ – fiktivní natáčení uvedeného románu. Tématem filmu však zůstávají dvě životní konstanty – potřeba a nemožnost lásky, která přichází příliš pozdě, a smrt, která přichází příliš nečekaně a brzy.

Andrzej Wajda spojuje ve svém nejnovějším filmu Puškvorec motivy z povídek Jarosława Iwaszkiewicza a Sándora Máraie se vzpomínkami Krystyny Jandy na smrt jejího muže, kameramana Edwarda Kłosińského. PUŠKVOREC je po Březovém háji a Slečnách z Vlčí už třetím setkáním režiséra s tvorbou známého polského spisovatele.

Nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste kromě povolání režisér uváděl ještě „vymítač duchů“?
Vymítač duchů? Ale v jakém smyslu?

Hrdiny většiny vašich filmů jsou přeci duchové. Velcí, kteří mají význam pro celý národ (jako v Popelech nebo Katyni), i malí, osobní – ve filmech Všechno na prodej nebo Puškvorec. A vy se je pokoušíte zkrotit.
A není to úkolem umění obecně? Polsko je samozřejmě plné duchů spojených s našimi národními tragédiemi. Součástí našich dějin je snaha vyrovnat se s politickou situací, která nám znemožňuje svobodně tvořit a pracovat – nejdříve sto let pod nadvládou tří mocností, pak krátké období v meziválečném Polsku, následovalo pět let okupace a téměř padesát let závislosti na Sovětském svazu. Neustále nás něco omezovalo – i duchovně. A všichni polští umělci, kteří to chtěli změnit, se tomuto problému ve svém díle věnovali. Nemáme zbraně, tak se alespoň snažíme povznést národ na duchu. Polská literatura a kinematografie hrály v poválečném období důležitou roli. A i díky nim jsme všechna ta těžká období přežili a zachovali si svou národní identitu.

Teď jste mluvil spíše o duchu národním. A co duchové osobní? V Puškvorci, který je částečně povídkou Jarosława Iwaszkiewicze a částečně monologem Krystyny Jandy, vyvoláváte s hlavní hrdinkou ducha jejího muže, skvělého kameramana Edwarda Kłosińského, který loni zemřel.
Jestli jste měl na mysli tohle, tak by se vymítačem stal každý spisovatel i někteří režiséři. Připravují člověka na smrt, pomáhají mu vyrovnat se s neúspěchy a skutečností, že ne vždycky všechno skončí tak, jak by chtěl. V tom opravdu připomínáme vymítače duchů, snažíme se pochopit lidskou duši a pomáhat jí v boji proti překážkám. Překážkou může být příroda, stát a někdy i rodina. V našem snažení nás jen máloco podporuje, proto jsou tématem umění silné povahy a plány. A takové představuji i já, je to jediná cesta, jak člověk může ukázat, co se v něm skrývá, posunout hranice nesvobody.

Láska a smrt jsou vaše oblíbená témata.
(smích) No, víte, „oblíbená“ – to asi není nejlepší slovo, ale opravdu se u mě objevují nejčastěji. Řeknu vám proč. Kdo přežil válku, uvědomoval si, že lepší a odvážnější ji nepřežili, protože se zapojili do odboje – jako partyzáni nebo během Varšavského povstání. Stali jsme se hlasem těch, kteří už nemohli mluvit. Smrt pro nás nebyla něčím vzdáleným. Neříkali jsme si: „to se jednou může stát“. Smrt byla na každém kroku. Jednoho člověka zastřelili hned vedle mě. Vezli ho asi na výslech z jednoho vězení do druhého. Vyskočil a začal utíkat. Po ulici šel zrovna voják, všiml si ho, vyndal pistoli, namířil a vystřelil. Zasáhl ho do zad. Tehdy jsem pochopil, že každý člověk může být v jakémkoliv okamžiku zlikvidovaný.

Pamatujete se na své první setkání s Edwardem Kłosińským? Prý jste ho málem vyhodil během natáčení Březového háje, protože měl problémy při práci s kamerou.
Edwarda si přivedl z filmové školy kameraman Březového háje Zygmunt Samosiuk. Nezpochybňoval jsem jeho rozhodnutí, protože jsem si vždycky myslel, že kameraman má mít svůj tým. Ale viděl jsem, že to Edwardovi nešlo. Měl hroznou trému. A člověk, který pomáhá ovládat stativ, musí být klidný, všechno se děje hrozně rychle a jen ten, kdo je vyrovnaný, se nenechá vystresovat. Kamera jinak nedělá to, co bychom chtěli. Mě záleželo na tom, aby kamera v Březovém háji plynula. V jedné chvíli jsem opravdu přemýšlel o tom, jestli nevzít někoho jiného, ale Zygmunt svého chráněnce tak pěkně bránil, až se z nás s Edwardem stali dobří přátelé. Zanedlouho jsem Edwardovi Kłosińskému svěřil kameru v jednom z mých nejnáročnějších filmů.

Zemi zaslíbené...
Ano, a potom jsme spolu ještě točili velmi důležitého Muže z mramoru a Muže ze železa.

Následovaly ještě filmy Bez umrtvení a Slečny z Vlčí, ale v 80. letech se vaše profesionální cesty rozešly.
Edward začal víc pracovat na Západě, v Berlíně. Já jsem zase celý život hledal různé lidi na různé filmy. Něco jiného je Země zaslíbená, něco jiného Veselka nebo film Muž ze železa, který vznikal in statu nascendi – ve chvíli, kdy probíhaly politické události.

První verze scénáře Puškvorce vznikla před delší dobou.
Když člověk chce točit politické filmy, musí čas od času, aby se nezbláznil, hledat protijed. Iwaszkiewicz je na to skvělý, u něho politika nehraje hlavní roli. Rád pozoroval život a chtěl vědět, proč jeho hrdinové žijí, hledal nějaký hlubší důvod. Politický film je rychlý, agituje a musí diváky „chytit“. Ale v případě adaptací Iwaszkiewicze člověk nemusí pospíchat, měl by naopak pozorovat okolí. Navíc na mě text Puškvorce kdysi udělal velký dojem.

Takže Puškvorec byl protijedem Katyně?
Po Katyni jsem pochopil, že jestli mám dál točit filmy, musím hledat jiný svět. Problém byl jen v tom, že Puškvorec je krátká povídka. I kdybych se kdovíjak snažil, nenatáhl bych film na víc než čtyřicet minut, ale celovečerní snímek musí mít alespoň hodinu a půl. Od začátku jsem věděl, že v druhé části musím divákům ukázat, že když se po letech znovu setkávám s Krystynou Jandou, točím film pro postavu, kterou hraje ona. Měl jsem na druhou část různé nápady. Například jinou povídku, která by se také nehodila pro celovečerní film – jejím hrdinou je herec, ale mohla to být i herečka. Ale v okamžiku, kdy mi Krystyna Janda dala přečíst své vyznání, existoval už jen jediný problém: jestli to řekne před kamerou.

Puškvorec byl prvním filmem po 27 letech, v němž jste pracoval s Krystynou Jandou.
Rozešli jsme se hodně dávno, ona se mezitím hledala jako herečka, ale i osobnost kulturního světa, který se před ní otevřel, když přišla svoboda. Její rozhodnutí věnovat se divadlu schvaluji. V divadle hraje to, co sama chce. Krystyna má stálé obecenstvo, diváci čekají na každé její další představení. Spousta divadel bere peníze od státu, ale jen Krystyna dokáže udělat představení zadarmo na varšavském MDM. Myslím, že aktivní účast ve společenském životě je v určitém smyslu součástí všech filmů, které jsme spolu točili.

Dcera Jarosława Iwaszkiewicze nedávno prohlásila, že vaše adaptace díla jejího otce jsou nejlepší. Na duchovní rovině se prý doplňujete. Z čeho to pramení?
Možná z toho, že jsme byli oba velmi zaměstnaní lidé. Ale Iwaszkiewicz byl velký v tom, že se dokázal zorientovat v chaosu událostí a povinností, které vyplývaly z funkce předsedy svazu spisovatelů. Iwaszkiewicz dokázal najít klidné místo a napsat o tom, co děje hned vedle něj. Jel do Říma nebo letěl na Sicílii, aby napsal, co se děje v Brwinově mezi obyčejnými lidmi. To mě uchvacovalo. Něco takového mi chybělo v mých filmech, a proto jsem hledal literární předlohu, kde bych to našel. Zdálo se mi, že má smysl pracovat s tak důkladně a pomalu prozkoumaným světem.

(Zdroj Łukasz Muszyński; překlad: Lucie Zakopalová, Filmweb.pl)

Andrzej Wajda (*1926)
Andrzej Wajda je legendou polské kinematografie, jako režisér, autor i jako pedagog ovlivnil skoro čtyři generace tvůrců. Původně vystudoval malířství, později filmovou školu v Lodži. Jeho režijní počátky se datují do padesátých let dvacátého století, kdy vznikla stěžejní díla tzv. polské filmové školy – Kanály či Popel a démant. Vedle řady zdařilých knižních adaptací, zejména Jaroslawa Iwaszkiewicze (Slečny z Vlčí, 1979) nebo Adama Mickiewicze (Pan Tadeáš, 1999) se stal také přední osobností tzv. Kina morálního neklidu, jehož estetikou i myšlenkovými základy byly ovlivněny například snímky Člověk z mramoru (1976), Člověk ze železa (1981) nebo Dirigent (1979). Ty se v kritických intencích staví vůči socialistické minulosti Polska a dobovému budovatelskému nadšení. V roce 2007 byl uveden klíčový film utvrzující národní téma sovětského zločinu vůči polské válečné elitě, snímek Katyň. Mezi jeho tradiční herce patří mimo jiné Krystyna Janda, která ztvárnila hlavní roli i ve filmu PUŠKVOREC.