Scéna.cz 

Z letní návštěvy Mikulčic

Věnováno 1144. výročí úmrtí Konstantina Filozofa dne 14. února roku 869 v Ŕímě
Číslu 1144 chybí k zakulacení na řádné jubileum ještě alespoň jeden rok, a tak se datum úmrtí Konstantina Filosofa nachází poněkud mimo všeobecnou pozornost zaostřenou na výročí vážící se k roku 863, na událost, která napomohla slovanské části Evropy zařadit se mezi civilizovanější společnosti Západu zvýhodněné úspěšnou asimilací antického dědictví.

Z hlediska nezasvěcených dobových pozorovatelů se však nic tak zcela mimořádného neodehrálo - nikdo až tak význačný se nenarodil, nezemřel, nebyl korunován, nic neobjevil, nezaložil ani nevyhrál nebo neprohrál bitvu - pouze na dvůr vládce Moravanů se dotrmácelo po dlouhém putování poselstvo odkudsi z Východu. Několik církevních osob, nikoliv vysokých hodnostářů, se svým doprovodem a nákladem knih.

I když se příchod Konstantina a Metoděje z Byzance na naše území klade do roku 863 a státní svátek se oslavuje 5. července, není jasné, kdy přesně na Moravu dorazili, kudy se ubírali, doprovázelo-li je vojsko i další okolnosti. Nevíme ani zcela určitě, kde našli moravského knížete.

Dodnes jsou školáci poučováni o tom, čemu mnohdy věří i jejich poučovatelé, že Konstantin a Metoděj k nám přinesli křesťanskou víru a slovanské písmo. Zatímco o tom druhém není sporu, první výrok je poněkud zavádějící. Konstantin s Metodějem zdaleka nepřišli mezi pohany, Morava křesťanství znala, jak dosvědčují písemné prameny i nálezy pozůstatků církevních staveb pocházejících už z doby před příchodem byzantských věrozvěstů.

Moravskému knížeti Rastislavovi, který soluňské bratry pozval, šlo především o to, rozšířit nové náboženství z elitních vrstev mezi ostatní obyvatelstvo, tak aby jej chápalo a poznávalo ve srozumitelném jazyce. Mimo zabezpečení spásy duší svých poddaných nepostrádalo Rastislavovo rozhodnutí i praktický rozměr. Velmi dobře si uvědomoval nebezpečí, která přinášela franská misie, jejíž funkcionáři - biskupové byli instalováni panovníkem a také mu fakticky podléhali. Silný zájem franských panovníků a jejich nároky na Moravu by bývaly mohly snadno nabýt reálné podoby v ovlivňování moravské politiky skrze strukturu diecéze. Proto se Rastislav nejprve obrátil do Říma, aby docílil nezávislé církevní organizace podřízené přímo papeži, když však nebyl vyslyšen, vyslal poselství do Byzance. Cíle nakonec bylo - i když jen dočasně - dosaženo - v roce 870 byl sv. Metoděj ustanoven arcibiskupem nově zřízené arcidiecéze moravsko panonské a papež Hadrián II. povolil na jejím území slovanskou liturgii.

Na císařském dvoře v Konstantinopoli mohli Rastislavovu přání snadno vyhovět. Po ruce byla dvojice vzdělaných a zkušených misionářů,v jejichž prospěch hovořila i znalost slovanského jazyka. Bratři Konstantin a Metoděj pocházeli ze Soluně, v jejímž okolí žili Slované, a měli tedy možnost se jejich řeči naučit.

Podle tradice inspirován Duchem svatým vytvořil polyglot Konstantin nejdříve pomocí znaků řecké alfabety a dalších systémů písmo, kterým bylo možné slovanský jazyk - přesněji jeho jižní variantu - bulharskomakedonský dialekt - přepsat. V té době se již předpokládá existence různých slovanských dialektů, ale jejich odlišnosti nepřevyšovaly obecnou srozumitelnost.

Systém zvaný později (g)hlaholice (glagol - slovo) sestával ze 36 písmen ve čtyřech řadách po devíti znacích, které speciálně označeny představovaly rovněž číslice. V této souvislosti bez úmyslu umenšovat velké dílo učeného filozofa, připomeňme, že již v 8. století bavorští misionáři, kteří se pohybovali mezi korutanskými Slovany, pořídili překlady základních náboženských textů do slovanského jazyka, který přepisovali latinkou.

Konstantinem s Metodějem přeložili do jazyka později zvaném staroslověnština Písmo svaté a některé bohoslužebné texty. Bohužel se nic psaného přímo jejich rukou nezachovalo s výjimkou - patrně- Metodějova podpisu v knize modlitebního bratrstva za zemřelé v klášteře Reichenau, kde byl na počátku sedmdesátých let 9. století Metoděj zadržován bavorským klérem.

Když byly texty připraveny, nastal onen příhodný okamžik, kdy misionáře vyslat na Moravu, nehledě na to že popularita bratří na konstantinopolsém dvoře lehce poklesla a císař se jich takto elegantně mohl zbavit.

Kde ale našli Konstantin a Metoděj moravského knížete? Na Velehradě, ve Starém Městě, v Mikulčicích? Podobně jako u jiných historických záhad se o to přou dějepisci dlouhá léta. Nám však nebrání jejich skrupule, pochybnosti a nejistoty v tom, abychom byzantskou delegaci nezavedli přímo do Mikulčic. - do jednoho z "velkých hradů" - mimochodem - důvěřivým historikům stačí jako důkaz zdejší přítomnosti Konstantina a (nebo) Metoděje nález jediného zlatého solidu Michala III. - tehdy platné byzantské měny - v jednom z hrobů.

Kdyby přišel Konstantin s Metodějem do Mikulčic dnes, musel by použít hlavní komunikaci vedoucí z vesničky Mikulčice k vykopávkám, po níž projíždějí autobusy a auta turistů. Vede lužním lesoparkem s rozsáhlými loukami a ohromnými solitérními stromy, krajinou, která je dnes přírodní rezervací a kterou by dozajista učení bratři nepoznali.

"Urbs antiqua Rastizi", "grad Morava" - tak (asi) dnešní archeologickou polohu u Mikulčic označovala dobová svědectví - rozkládající se kdysi na dvou ostrovech obtékaných řekou Moravou, už neohromí příchozí mohutnými hradbami z kamene s dřevěnou palisádou, obrovskými branami, k nimž vedou z pevniny dřevěné mosty.

Archeologický areál připomíná z povzdálí výborně udržované golfové hřiště se sestřihaným trávníkem, jehož zelenou plochu narušuje jen několik staveb v centru. To, co se z povrchního pohledu jeví jako očíslování jednotlivých golfových stanovišť, se posléze odhalí jako označení církevních staveb, jichž se na dodnes prozkoumané ploše - zhruba 100 hektarech - našel neuvěřitelný počet - dvanáct!

Ostrovy dávno zanikly, řeka Morava změnila svůj tok a její ramena dnes jen symbolicky naznačuje mělký příkop. Ani akropoli od předhradí na mírném návrší bychom už neodlišili, kdyby cedule neinformovala, že překračujeme právě most a vstupujeme do ní.

Centrum návštěvnického zájmu tvoří mimo vlastní terén nejzachovalejšího velkomoravského hradiště dva výstavní pavilóny.
Ten první v podhradí uvádí obligátním způsobem do historie Velké Moravy a Mikulčic pomocí časových os, map, textů a sbírkou poukazující na běžný denní život zde kdysi usídlených řemeslníků a vojáků, uspořádanou tradičním muzeálním skladovým způsobem. Najdou se v ní ovšem mimo jiné právě ony předměty, které známe z vyobrazení ve školních učebnicích, v různých publikacích, předměty, které si pamětníci možná pamatují z velkolepé výstavy v roce 1963 - 64 nebo z bleskové minivýstavy v budově Akademie věd v Praze během Týdne vědy a techniky v roce 2011 a které i pro laickou veřejnost symbolizují Velkou Moravu: lité bronzové pozlacené nákončí opasku, na rubové straně s postavou velmože s insigniemi světské moci a pomazání - kladivem a rohem a stříbrné lehce pozlacené nákončí na rubu se stylizovanou postavou kněze v gestu oranta - s pozdviženýma rukama a s křížem na prsou.

Nákončí zdobená antickými gemami, ostruhy, přesky opasků, faksimile šperků - náušnice a proslavené gombíky, stylety - pisátka, keramika, žernovy, železná vědra, motyky, nože, sekery, udice, místní raritou jsou také zásluhou říčního bahna dobře dochované dřevěné předměty - mezi nimi dva monoxyly - čluny vydlabané z jednoho kmene stromu, dlouhé kolem 10 metrů - vše dosvědčuje um a rozsáhlé spektrum činnosti 24 specializovaných oborů řemesel.

Když opustíme předhradí a přejdeme po "mostě", octneme se ve světě tehdejší i dnešní výjimečnosti. Hned za branou se tyčí "hangár" - minimalisticky strohá budova z kovového neupraveného materiálu, na jejímiž těžkými vraty oznamuje staroslověnský nápis v hlaholici "Na počátku bylo slovo". Za vraty se skrývají odkryté základy - dnes v negativu- druhého kostela datovaného do první poloviny 9. století a 13 kostrový hrobů s neobvykle bohatou pohřební výbavou, jeden z nich v hrobce uvnitř kostela je dokonce považován za místo posledního odpočinku jednoho z velkomoravských vládců.

Toto je také místo, kde Josef Poulík vedl v roce 1954 první sondu, místo, které založilo archeologickou slávu Mikulčic. Půdorys kostela i hrobů je dobře patrný z dostatečně vyvýšených dřevěných i skleněných ochozů. Od stropu jsou zavěšeny na dvou protilehlých stranách skleněné dlouhé hranoly a v každém se vznáší nějaký skvost- ať je to náušnice, gombík, relikviář, každý má dost prostoru a je viditelný ze všech stran. Podél celého obvodu se nacházejí skleněné vitríny s modely oněch 12 kostelů, vedle vysvětlující texty, fotografie, vystaveny jsou rovněž kopie důležitých textů. Pod stropem pak další citáty z evangelia sv. Jana ve staroslověnštině a v překladu.

Než se přítomní pustí do podrobného zkoumání, jsou doprovodem vyzváni, aby se usadili a vyčkali na další. Ze stropu se spouští plátno, zaznívá staroslověnská liturgická hudba a velmi ilustrativní a dobře zpracovaný film vtáhne každého do velkomoravské historie.

Po této výstavnické lahůdce, kterou by na tak odlehlém místě nikdo snad ani neočekával, pokračuje prohlídka procházkou akropolí a předhradím. Pečlivě udržované pískové cesty - stále je po ruce někdo s hráběmi- přesně vyzděné základy objektů - bohužel dnes už jen kopie, protože zdivo si rozebrali potřební stavitelé domků v nejbližším okolí již v dávných dobách. Přehledné plány, lavičky ve stínu košatých stromů pro pohodlí návštěvníků. Přestože na některých místech se ještě stále vyskytují archeologové v plné polní, vládne všude pořádek, úpravnost a kdyby se nejednalo o Slovany, dalo by se říci až anglická solidnost.

Návštěvníci se však dočkají v budoucnosti ještě dalších vylepšení - např. v příkopech bude proudit skutečná Morava a Mikulčice budou propojeny se slovenským archeoparkem v Kopčanech na druhé straně hranice. Organizátoři mají dalekosáhlé plány a dělají co mohou, aby dosáhli zapsání areálu na listinu světových kulturních památek UNESCO. Důležitý bod na svém kontě už mají započítán - expozice v novém pavilónu získala v roce 2008 hlavní cenu v soutěži o nejlepší muzejní instalaciv České republice - Gloria musealis.

Zápis na listinu UNESCO by byl zaslouženým a krásným dárkem k letošnímu cyrilometodějskému jubileu. Stane - li se to nyní nebo až někdy v budoucnosti, nic to nemění na faktu, že v tomto odlehlém koutě Moravy byla vybudovaná jedna z nejpozoruhodnějších muzejních expozic a nejlépe prezentovaný archeologický komplex v naší zemi. Na rozdíl od jedničky našich památkových atrakcí - Pražského hradu - dýchající snad díky nepřítomnosti neukázněných davů turistů jakousi zakonzervovanou ceremoniální atmosférou, zmaterializovanou v moderním sousoší svatých Konstantina - Cyrila a Metoděje.