Scéna.cz 

Žarošická Venuše a polévka s knedlíčky

Tuhle nezvyklou kombinaci skýtá neméně nezvyklé muzeum v Žarošicích, moravské obci se 4 000 tisíci obyvatel nedaleko Kyjova.
Na schodišti vítá návštěvníky žarošického muzea pan ředitel Roman Muroň a za ním nikoliv Madona, jak by se zde patřilo, ale dřevěný anděl. Madona zde samozřejmě přítomná v těch nejrůznějších podobách je, tu prapůvodní poodhalila v malé nenápadné sošce - jednom z řady exponátů v sekci neolitu, i když by se pěkně vyjímala ve vlastní vitríně. Patří do řady neolitických idolů -"venuší", jejichž nálezů sice přibývá, avšak vzhledem k žarošickému kontextu je to unikát.

Průřez místním pravěkem ale nabízí na malém prostoru i jiné skvosty, kvůli nimž musí člověk v etablovaném "kamenném" muzeu urazit kilometry. Např. velkou restaurovanou popelnici s formálními vlivy středomoří nalezenou v hrobě z doby bronzové společně s dvaceti keramickými miskami čekajícími s hromadami dalších střepů na roztřídění a vyhodnocení (na což zatím muzeum nemá kapacity). Fragmenty zdiva neurčitelného hliněného objektu z téže doby vypáleného požárem u nás snad také nemají obdoby...

Celá expozice je zřetelným svědectvím, že místo muselo být nesmírně oblíbené různými kulturami a že génius dávného kultu ženských božstev působí až dosud v úctě ke Staré Matce Boží. Není divu, že v dramaturgii křesťanských poutí s noční bohoslužbou nacházejí někteří etnografové pradávné kořeny. Ostatně do Dolních Věstonic není odsud tak daleko...

To ale není to jediné, co poněkud vyvede z míry zájemce o regionální kulturu zvyklého spíše na zaprášené skříně se vším možným. Vlastivědná sbírka z místních zdrojů je přehledně a živě uspořádána, pár kusů nábytku, model domu, aby bylo jasné, jak se zde bydlelo, zemědělské nástroje potřebné k různým pracím. Vinařství zastupuje gigantický vinný lis z roku 1805, který sice už není využíván zato jeho mladší a menší kolega je podle barevných stop stále funkční. Nemohou chybět předměty spojené s kultem Panny Marie, sošky, plastické obrázky pod sklem nebo staré tisky textů písní a modliteb a oddíl věnovaný historii kláštera a poutního místa na nedaleké Silničné zrušeného Josefem II., z něhož byla milostná socha Panny Marie a s ní tradice poutí přenesena do žarošického farního kostela svaté Anny.

Po prohlídce vlastního muzea je návštěvník nasměrován přes dvorek - zahrádku do protějšího traktu, kde je sídlo multifunkčního Komunitního centra. Na dvorku by si málem nepovšiml další bizarnosti - zachovaného a zrestaurovaného žákovského záchodu z 19. století, kdy objekt sloužil jako škola.

Komunitní centrum se využívá pro nejrůznější akce muzea, obce i soukromníků - řemeslné dílny, semináře o hliněných stavbách, přednášky či oslavy narozenin, ale také jako restaurátorský a keramický ateliér a galerie.

Vedle větší místnosti centra je kuchyně, kde roztopená kamna s pecí vydávají v téměř podzimním nečase příjemné teplo, na plotně v hrnci pobublává navařená polévka s knedlíčky, na stole napečené koláče jen se sliny sbíhají. Hospodyně rozlévá polévku do talířů a přiděluje koláče. Tento "muzejní" zážitek činí ze sloganu o domácí stravě, na nějž lákají zákazníky mnohá restaurační zařízení, prázdnou frázi.

Tím nejpozoruhodnějším "exponátem" v celém muzeu je ovšem jeho ředitel a správce Roman Muroň. Člověk posedlý hlínou v tom nejlepším smyslu. Keramik, který se hlínou musí zabývat ze své profese, restaurátor a archeolog, který zřejmě ze skromnosti utajuje své akademické tituly, jež mu náleží vzhledem k rozsahu znalostí a činností, umělec tvořící hliněné obrazy, architekt a designér, znalec starých a vynálezce nových stavebních postupů, který si postavil vlastnoručně hliněný dům. Mimoto kurátor, fundraiser a projektový manažér. Prostě renezanční člověk, pokračovatel osvícenců z 19. století, patriot a nadšenec, který je původcem toho všeho a kterému se podařilo - zřejmě za spolupůsobení Ochránkyně místa - vyprovokovat tvůrčí síly u spousty podobně založených osob a kupodivu i organizací a vytvořit muzeum, které by se mělo stát povinným cílem exkurzí komunálních činitelů.

Obci Žarošice bylo v roce 2012 za vybudování tohoto kulturního centra otevřeného v roce 2006 uděleno Mimořádné ocenění Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva zemědělství, Spolku pro obnovu venkova a Svazu měst a obcí ČR. Nedostalo-li se muzeu ještě Ceny Gloria Musaealis, je to snad jen náhoda, protože by si jí za příběh svého vzniku a fungování určitě zasloužilo, i kdyby pro to musela být vyhlášena zvláštní kategorie.