Scéna.cz 

Miloš Doležal: Podařilo se mi ještě zachytit pár důležitých „střepů“ paměti

S Milošem Doležalem jsme se potkali virtuálně. Za všechno může jeho kniha – Jako bychom dnes zemřít měli, drama života, kněžství a mučednické smrti čihošťského faráře P. Josefa Toufara.
Přečtení knihy předcházela vycházka na hřbitov do Ďáblic, kde se nachází čestné pohřebiště vězňů III. odboje. Miloš Doležal dokázal ve své knize plasticky přiblížit život činorodého pracovitého člověka. Shromáždil množství materiálů, svědectví až po jeho mučednickou smrt.
Když jsem knihu dočetl, tak ve mně postupně zrál plán, jít pouť do Čihoště. To se mi díky P. Miloši Szabo z žižkovské farnosti od sv. Prokopa splnilo. Za sebou mám kající pouť Toufarovou stezkou.
V Čihošti jsme se setkali s jednou pamětnicí, která prozradila, jak ji P. Toufar nabádal, aby si vzala chlapce z Čihoště a ne přespolního. Těsně před zatčením pana faráře absolvovala přípravy na manželství, ale k jejímu oddání ze strany Otce Toufara už nedošlo.
Po těchto osobních prožitcích jsem si dovolil oslovit Miloše Doležala, který souhlasil s rozhovorem prostřednictvím mailu. Rozhovor publikujeme 27. června, kdy si připomínáme Den památky obětí komunistického režimu.

Odkud vůbec přišel impuls jet do Čihoště v době Vašich studií na gymnáziu? Věděl jste o těch událostech z rodiny, mluvilo se o tom běžně v kraji?
Bylo to v 80. letech, tedy v době reálného, neboli normalizačního socialismu a témata 50. let, obětí komunistické represe a příběhů vzdoru byla naprostým tabu. Nikdo o nich veřejně nemluvil, maximálně potají a šeptem někde doma. Nejinak tomu bylo u nás v rodině. I když v jisté osobní rovině – prarodiče byli farníky a přáteli Josefa Toufara z jeho předčíhošťského působení v městečku Zahrádka a někdy na něj s dojetím a úctou vzpomínali. Také u nich jsem v roce 1987 našel ukryté, zažloutlé noviny Lidová demokracie z roku 1968, na jejichž stránkách byla poprvé číhošťská kauza veřejně popsána a novinářem Jiřím Brabencem odhalen jeden ze spoluvrahů P. Toufara. A to bylo také impulsem k tomu, že jsme se do osm kilometrů vzdálené Číhoště se spolužákem Rokosem vypravili. A ta moje první návštěva byla přízračná a dobově příznačná. Setkali jsme se tam tehdy se strachem a nedůvěrou. Kostel byl zamčený, a když jsme se před prodejnou Jednota vyptávali na P. Toufara místních, neodpověděli a utíkali před námi, jako bychom byli nakaženi leprou. Až u Trtíků jsme pochodili – paní Trtíková otevřeně a nebojácně vše pojmenovala.

Měl jste už po návštěvě Čihoště pocit, že případ P. Toufara by mohl být Vaším "posláním"?
Tehdy, přímo na číhošťské návsi a zcela spontánně, jsem si při odjezdu umínil, že se budu celé číhošťsko-toufarovské kauze věnovat a pátrat tam, kde byl novinář Lidové demokracie Jiří Brabenec v roce 1968 nucen skončit. Snad to byl slib, ale iracionální, spíš mystický, za opravdu zvláštních okolností. Copak jsem mohl tušit, že za pár let padne komunismus a dočkám se otevřených archivů? Pochopitelně jsem to tušit nemohl, ale o to silnější to propojení s místem a životním příběhem Josefa Toufara asi bylo.

Co Vás vedlo k rozhodnutí studovat na FSV UK? Přemýšlel jste o tom, že budete publicistou, spisovatelem už na gymnáziu?
Ano, chtěl jsem se věnovat psaní, publicistice. Po roce (pseudo)studia přišel listopad 1989 a já se hned v zimě mohl pustit do pátrání, navštěvovat archivy, jen ztěžka i neochotně otevírané, obcházet pamětníky, svědky, aktéry a nahrávat jejich vzpomínky. Mimochodem – většina z nich je dnes již dávno po smrti. Tehdy se podařilo ještě zachytit pár důležitých „střepů“ paměti, díky nimž jsem se mohl docela plasticky přiblížit oněm osudovým okamžikům a bez nichž bych svoji knihu patrně nikdy nemohl napsat. Rád bych třeba připomněl paní Polivkovou, která byla jednou ze svědkyň pohybu křížku – navštívil jsem ji s kamarádem Honzou Medem v nemocnici, ležela na lůžku, ale podivuhodně se rozpomněla a vyprávěla. Natočil jsem ji. Když jsem za ní chtěl jít druhý den ještě něco upřesnit, řekl mi lékař, že paní v noci zemřela. Důležité pro mne bylo vyprávění Toufarovy neteře Marie Pospíšilové, která popisovala situaci strýcova zatčení i jeho všední život. Pohnuté bylo také svědectví želivského opata Víta Tajovského a Jana Zmrhala, kteří byli stejně jako P. Toufar odvlečeni do Valdic a tam brutálně vyslýcháni – oba mi živě popsali ony hrůzné týdny vyšetřování, i třeba to, jak tam slyšeli Toufarův bolestný křik a dunění ran dopadající na nahé tělo.
Moje studentské bádání vyústilo v řadu článků a v roce 1992 v diplomovou práci. A posléze v několik rozhlasových a televizních dokumentů.

Jak byla přijata Vaše diplomová práce? Vzbudila nějaký zvláštní zájem?
Pokud si dobře pamatuji, byla při promoční slavnosti vyhlášena jako pozoru hodná a pak z ní citovali různí badatelé. Byla to však se vším všudy práce studentské úrovně a bylo mi již tehdy jasné, že k celistvé, podstatné knize je cesta daleká, založená na pomalém sběru materiálu a podkladů.

Můžete blíže popsat okolnosti, jak jste se seznámil s rodinou Jana Zahradníčka?
Psalo se léto 1988, kdy sotva osmnáctiletý studentský holobrádek podnikl na těžkém kole zn. Ukrajina výšlap od prarodičů z Velkého Meziříčí do vysočinských krpálů. V Uhřínově vzal za kliku železné hřbitovní branky a nad hrobem tehdy ještě totálně zapovězeného básníka se nečekaně setkal s paní Zahradníčkovou a její rodinou, která neznámého studenta pozvala k návštěvě. Což se posléze stalo a paní Zahradníčková se mnou tehdy ochotně a zcela bez předsudků hovořila o zakázaných autorech, křesťanství a autenticky přibližovala manželův lidský svět. Před odchodem mi darovala drobnou knížku, která se vešla do kapsy - exilové vydání Zahradníčkovy vězeňské sbírky Dům strach. Byl to tenkrát osudový vzkaz, „vylovený z moře“ normalizační prašiviny, poklad nad poklady, četl jsem ji stále dokola a objevoval básníka, jehož prožívaná bolest a obžaloba komunistické zrůdnosti způsobila zásadní vnitřní otřes. A stala se osobní výzvou k cestě za poezií i s poezií.

Stala se četba jeho sbírky z vězení impulsem pro změnu blízkou konverzi? Či to bylo prohloubení již existujícího spirituálního postoje?
Byl to jeden z kamínků v mozaice. Důležité na této cestě „do Emauz“ bylo setkání s celou řadou lidí – svědků Kristových. Někteří z nich měli za sebou dlouholeté věznění v komunistických kriminálech a jejich víra, autentická a veselá, prošla těžkými zatěžkávacími zkouškami. Byl jsem pokřtěný, ale tehdy jsem procházel hlubokou existenciální krizí a znovu hledal pevný bod.

Dostal jste se bez obtíží k potřebným archivním materiálům?
V 90. letech jsem do mnohých archivů nepronikl. V posledních letech je však situace naprosto jiná a jen lituji, že nemám na „prolézání“ archivu momentálně více času. Jen pevně doufám, že tuto úžasnou otevřenost nezkomplikuje nějaký nový archivní zákon.

Jaký byl přístup svědků událostí? Byli ochotni mluvit? Zvláště pokud šlo o příslušníky StB?
Během příprav jsem se setkal s desítkami Toufarových spolupracovníků, přátel, příbuzných, farníků i spolužáků. Jak už jsem řekl, vzhledem k tomu, že jsem se o číhošťský příběh a pátera Toufara začal zajímat již jako student, zastihl jsem ještě celou řadu důležitých svědků naživu a v dobré pamětnické kondici. Ti pochopitelně byli ochotni o všem vyprávět a vzpomínat. Pokud jde o příslušníky StB, několikrát jsem mluvil s Toufarovým mučitelem, soudruhem Ladislavem Máchou i s bývalým předsedou OAV NF v Ledči a pozdějším estébákem Konopkou, který hrál v celé kauze také temnou roli. Oba dva mlžili, hráli přede mnou hru, vše svalovali na nadřízené a na rozkazy. Jejich výroky mi připomínaly Norimberský proces – tam také nacističtí pohlaváři svalovali vinu na vůdce. V mé knize jsou citovány vzpomínky stovky pamětníků, výpovědi svědků pohybu křížku, estébácké výpovědi o zatčení i mučení.

Byl jste přítomen při procesu s L. Máchou - projevil nějakou lítost, uvědomoval si, čeho se dopustil?
Absolutně ne. V našem soukromém rozhovoru zalitoval pouze jednoho – že celý život musel pracovat v kancelářích a málo si užil sluníčka a čerstvého vzduchu.

Bude se případem P. Josefa Toufara církev dále zabývat - tak jak přinášíte důkazy o jeho mučednické smrti?
Už se tak děje. Hradecké biskupství podniklo první kroky k zahájení beatifikačního procesu P. Josefa Toufara, byl jmenován postulátor P. Petráček a tak doufám, že se celý proces dříve či později zdárně završí.

Je to pro Vás již uzavřené téma - vědecké, umělecké - nebo se Vám nějakým způsobem vrací?
Bláhově jsem se domníval, že když knížku dopíši, zbavím se určitého břemena. Vidím však, že je to jedno z témat, která mě bude patrně provázet už po celý život. Jednak se mi podařilo od vydání knihy nalézt ještě řadu zajímavých a doplňujících informací, přihlásilo se mi také několik pamětníků s konkrétními vzpomínkami, daří se „vyšťourávat“ další dobové fotografie. Tedy časem jistě přichystám nové a rozšířené knižní vydání. Velký zájem je také o scénické čtení z Toufarovské knihy, se kterým jezdím (společně s hudebníkem V. Herákem a herečkou J. Frankovou) po farnostech, literárních festivalech a klubech. Podařilo se také přichystat Toufarovskou výstavu, která putuje po republice. A v mých nejnovějších úvahách je promýšlení Toufarovské expozice v Číhošti, kam putuje stále více a více poutníků a turistů.

Na čem pracujete právě nyní?
Pracuji v Českém rozhlase, tedy „na stole“ mám rozpracováno několik rozhlasových pořadů /teď aktuálně pořad o 70. výročí Varšavského povstání/. Rád bych s producentem České televize Patrickem Divišem a režisérem Romanem Vávrou dotáhl náš projekt o polohraném filmu, vyprávějícím příběh P. Toufara. Letos by mi snad měla vyjít nová básnická sbírka a snad v létě se mi podaří napsat malou knížku pro děti, inspirovanou skutečnou událostí z jara roku 1945.

Miloš Doležal (nar. 1970 v Ledče nad Sázavou) rozhlasový redaktor, básník a publicista. Je autorem řady rozhlasových dokumentů z období druhé světové války a komunistických represí 50. let, literárních pořadů, portrétů a cestopisných cyklů. Jako scénárista spolupracuje s Českou televizí (např. cyklus Heydrich – konečné řešení a Neznámí hrdinové).