Scéna.cz 

Klášterní školy manažérů

Když pojednávají legendy nebo církevní prameny o světcích, zmiňují celou řadu vlastností, které podmiňují jejich svatý život, avšak ponechávají většinou stranou jednu vlastnost podstatnou, bez níž by své dílo na zemi nezavršili – především zakladatele či reformátoři církevních řádů jako byl sv. Benedikt z Nursie, sv Bernard z Clairvaux, sv. Bruno, sv. Norbert, sv.František, sv. Dominik, sv. Terezie z Aquily nebo sv. Ignác a další - jejich organizační, „manažérské“ schopnosti. Dnes získávají tuto kvalifikaci zájemci o úspěšnou kariéru na středních a vysokých školách během několikaleté ho specializovaného studia a za to nejlepší platí velké peníze. Na středověkých univerzitách takové studium neexistovalo a manažerské znalosti si tak musel každý „podnikatel“ osvojit přímo v praxi.

Nejspolehlivějším učilištěm bylo „církevní podnikání“ - klášterní komunity. Od raných křesťanských dob, kdy se na Východě a později i na Západě začali sdružovat praví následovatelé Krista do společenství, museli se zabývat současně také materiálními záležitostmi. Potřebovali určitá pravidla a organizaci, museli mít zajištěny základní životní požadavky – obydlí, potraviny, ošacení. Od počátku se duchovní aspiranti sdružovali kolem nějaké charismatické osobnosti, posléze si ji volili ze svého středu. Představený/á museli vynikat nejen ctnostmi a menší nebo větší familiérnost& iacute; s Bohem ale i manažérskými schopnostmi, měli-li se starat o i ty nejskromnější potřeby určitého počtu lidí – od několika jedinců až po desítky a stovky.
Finanční prostředky vkládali do „podniku“ při svém vstupu bohatí lidé, kteří se zbavovali majetku - jedno ze základních pravidel zmíněných už v nejstarších regulích byla chudoba, později začaly být kláštery opatřovány majetkem svými fundátory - „státními orgány“, privátními aristokratickými „sponzory“, církevními hodnostáři atd.
Vynikající organizátoři se najdou již mezi prvními klášterními „podnikateli“ v Africe - např. jeden ze zakladatelů celého hnutí sv. Pachomios (+346), který v nilské deltě organizoval mnichy do skupin určených pro obdělávání a zavlažování polí, pro řemeslné práce – výrobu košů a rohoží, tkaní koberců. Výrobky se prodávaly a zisk se rozděloval chudým, v klášterech provozovali hospice pro poutníky, špitály a sirotčince. Pachomios takových klášterů zřídil celou desítku pro muže i ženy a řídil prostřednictvím svých spolupracovníků neuvěřitelný počet lidí – někdy se udáv á, že jich v těchto klášterech žilo na 7000!
Také filozof sv. Augustin se osvědčil jako dobrý manažér při správě laického kláštera u biskupského sídla v Hippo. Augustinova „firma“ operovala vpravdě na komunistickém modelu – veškerý majetek byl společný a každý dostal to, co potřeboval. I když vzhledem k „vstupním poplatkům“ bohatých kandidátů (včetně situace samotného Augustina), klášter finančními problémy netrpěl, zdůrazňoval sv. Augustin vedle spirituality a studia i potřebu fyzické práce - tato zásada přešla do benediktinského „ora et labora“. „Neziskovka“ sv. Augustna se věnovala také sociální práci, pečovala o sirotky a opuštěné děti.
Jako jeden z prvních evropských „top manažérů“ vystupuje ve 4. století sv. Honoratus na Lerinských ostrovech nedaleko francouzského pobřeží. Vybudoval zde a uvedl do provozu klášter na antických ruinách, našel na vyprahlém ostrově zdroj pitné vody a zlikvidoval hady, kterými bylo místo zamořeno. Dokázal kvalifikovaně využívat „human resources“ – zadával svým mnichům úkoly podle schopností a povahy a byl schopným mediátorem - řešil úspěšně konflikty a nedorozumění nejen v klášteře ale i ve světském prostředí, když se později stal arelatským biskupem. Jako bankéř spravoval finanční prostředky svěřené mu v mnoha př&i acute;padech lidmi, kteří sami do kláštera nevstoupili, ale chtěli mít v nejistých dobách kapitál uložen ve spolehlivých „Božích fondech“. Ponechával si z nich jen minimum na jídlo a ošacení a prostřednictvím široké sítě spolupracovníků užíval peníze na vykupování křesťanských otroků z barbarského zajetí. Není divu, že zemřel zcela vyčerpán...

Příkladem nadmíru úspěšného „klášterního podniku“ je také St. Gallen, jehož ideální plán byl k vidění v Praze na výstavě o benediktinech ve střední Evropě. Symbolicky znázorňuje „rajskou zahradu“, v materiální rovině je to samostatná hospodářská jednotka, kde nechybí žádné ze zařízeních uspokojujících základní potřeby, ale jsou tu i věci zpříjemňující život. Vedle „duchovního srdce“ s chrámem a ambitem obklopeným kapitulní síní, jídelnou – refektářem a sladem a v prvním patře – dormitářem – ložnicemi jsou tam knihovny, studovny a script oria, kde se studovalo, opisovalo a malovalo, sanitární zařízení – lázně, prévety, prádelny, nemocnice, kuchyně, sklepy, pekárna, v nejbližším okolí řemeslnické dílny, stáje, ohrady na dobytek a drůbež, rybník, zahrady, sady, vinice, sýpka, mlýn a kdoví co ještě. Organizace toho všeho již vyžadovala celý tým manažérů – každý měl své kompetence a zodpovědnost za určitou činnost.
Manažéři klášterů vznikajících ve středomořské kultivované antické krajině nebo i pouštních oázách to měli přece jen usnadněno životními podmínkami na rozdíl od chladné severní či středoevropské divočiny. I tady šlo o to vzdálit se někam od civilizačního centra, kam nedoléhal ruch běžného života. Okolní krajina musela ovšem být nejprve „ochočena“, les vymýcen, půda vysušena byli-li tam močály nebo zavodněna, zřízena oratoř a provizorní chýše z chrastí, dřeva a hlíny, kde by bylo možné přečkat déšť a sníh, pozemek připraven pro zasetí. Než vzešla první úroda, museli si mni&scaro n;i často vystačit s kořínky a lesními plodinami nebo listím. První okamžiky existence byly neobyčejně obtížné, jak se dozvídáme např. od zakladatelů burgundského kláštera v Citeaux nebo později od sv. Bernarda z Clairvaux. Pokud v čele nestála skutečně mimořádně schopná osobnost a komunita neměla dostatečný duchovní náboj, byl to riskantní podnik, který se ne vždy zdařil. Zažil-li někdo takto zakládání kláštera, získal zkušenosti cennější než londýnský diplom MBA a byl schopen po tomto „absolutoriu“ dílo zopakovat jinde.
Vynikající organizátoři se nacházeli ve všech církevních řádech, ale u cisterciáků jako by jich v gründerských letech bylo přes míru. Při neskutečném rozsahu činností, kterými se zabývali, – od zemědělství – pěstování obilí, chov skotu a ovcí, vinařství, zahradničení, sadařství, rybářství po stavebnictví, těžbu uhlí a soli, metalurgii a mnoho dalšího a správě rozsáhlého majetku, který získali úspěšnými investicemi, museli uplatňovat promyšlené organizační struktury, muselo fungovat řízení i vzájemná komunikace – právě od cisterciáků pochází demokrati cká řídící instituce – generální kapitula, na níž se každoročně scházeli a vzájemně informovali zástupci široké evropské sítě. O některých opatech se vyprávělo, že kolem sebe shromažďovali jako spolupracovníky mladé schopné muže, z nichž si vychovávali své nástupce. Cisterciácké kláštery jsou jakousi obdobou moderních nadnárodních koncernů lišících se od nich jinak danými prioritami – „ora“ vždy předcházelo „labora“ – i když i u cisterciáků (a nejen u nich) hrozilo nebezpečí, že ekonomické zájmy převáží nad těmi duchovními.
Podobně si lze představovat i vznik našich prvních klášterů, k nimž nemáme žádné soudobé písemné prameny – Břevnov. Ostrov u Davle, sv. Jan pod Skalou, Sázava, Rajhrad a další.
Když přivedl sv. Vojtěch své spolubratry z Říma do Břevnova, byl tam tehdy asi také prales. Od Pražského hradu je sice neodděloval velký kus cesty, ale i zde museli plnit podobné úkoly- zřídit oratoř, obydlí a obstarat si vlastní obživu. Měli podporu knížete, ale zda a jakým způsobem požívali důchody z darovaného pozemkového majetku, nevíme. Každopádně kosmopolitní intelektuál a přísný duchovní pastýř sv. Vojtěch musel být také i velmi praktický člověk.

Světci jako manažéři - ano, to se dá ještě pochopit. Ale středověké manažérky? A přece v našich klášterních dějinách je jich hned několik. Na počátku stojí princezna Mlada, sestra knížete Boleslava II., která si sama obstarala „podnikatelskou licenci“ pro svůj klášter v Římě u papeže. Finanční problémy řešit jako knížecí dcera nemusela, ale organizaci za ní jako abatyši nikdo převzít nemohl. Ženský klášter u sv. Jiří - první benediktinský klášter v naší zemi (973) - byl rovněž výbornou univerzitou manažmentu, jak dokazuje i případ abatyše Berty. Původní asi převážně dřevěný klášter lehl popelem v roce 1142 při obléhání Hradu Konrádem Znojemským a podobný byl i osud přilehlé baziliky. Berta se zasloužila o jeho přestavbu – nebo spíše novostavbu z kamene. Musela řešit stejné záležitosti jako jakýkoliv dnešní stavebník – obstarat stavitele (figuruje zde jakýsi mistr Werner), projekt a jeho ideové ztvárnění, stavební dozor, materiál, kontrolu účtů a vyplácení odměn a vše ostatní, co se stavbou souvisí a přitom nezanedbávat péči o své jeptišky a běžný provoz. Měla k ruce určitě i další „spolupracovnice“, nicméně i tak je to obdivuhodné dílo a ne nadarmo je nazývána druhou zakladatelkou kláštera.
O století později přichází jiná přemyslovská princezna - sv. Anežka s další mimořádnou klášterní fundací – klášterem klarisek a minoritů a ustanovením špitálního řádu křižovníků s červenou hvězdou. I ona se mohla v materiálních záležitostech opřít o svou královskou rodinu, ale organizační záležitosti i pravidla jsou jejím dílem, které se snažila sama tvrdě prosazovat. Při tom působila jako diplomatka, mediátorka mezi rozhádanými Přemyslovci a sama vykonávala i nejpodřadnější práce.
Nejen v Praze ale i na odlehlém severu se objevila pozoruhodná organizátorka. Svatá Zdislava společně se svým manželem Havlem z Lemberka pozvala dominikány do Turnova a do Jablonného, založila tam špitál, který nejen financovala a řídila, ale kde i sama ošetřovala nemocné. S manželem se také zasloužila o založení osady a ustanovení johanitské komendy v Českém Dubu.
Bohulibé usilování učinilo z klášterů kultivátory duchovního, kulturního a hospodářského života po celé středověké Evropě. Profesionalita, kvalifikace a způsobilost udržovaly jejich materiální existenci po dlouhá staletí. Jejich likvidátory nebyli neschopní představení (možná jen v ojedinělých případech) ale chaotické doby převratů a revolucí. Některé z nich byly obnoveny, některé zcela zanikly, avšak jejich metody řízení přešly vědomě i zcela spontánně do manažmentu moderních firem, které si ale zapomněly povšimnout, že má-li být pozemské podnikání všeobecně prospěšné, je zapotřebí podřizov at je duchu. Obavy velké části našich současníků, že církev nebude schopna starat se o svůj majetek navrácený v restitucích, se ukazují z tohoto historického pohledu jako ne zcela na místě...