Scéna.cz 

Čeští jezuité objevují Nový svět

Temný háv, do něhož jezuity zahalili naši osvícenci, díky zájmu badatelů o téma v poslední době značně vybledl. Nejnovějším příspěvkem k tomuto bělícímu procesu je rozsáhlá edice dopisů zaslaných jezuitskými misionáři původem z české provincie z jejich působišť v Novém světě ale i jinde. Z latiny je přeložil a k vydání v nakladatelství Argo připravil Pavel Zavadil s celou řadou obětavých spolupracovníků.
Dopisy nacházel v knihovnách a archívech ve Španělsku, Portugalsku i u nás. Zaujalo ho, že zatímco španělští jezuité spravovali své nadřízené o administrativních záležitostech, všímali si čeští otcové svého okolí, barvitě popisovali své cesty, krajiny ale i osobní pocity včetně kulturního šoku při střetu s odlišnou civilizací.

Nashromážděného materiálu bylo spoustu a editor jej musel nějak uspořádat. Rozhodl se pro chronologické členění do šesti oddílů – podle toho jak jednotlivé skupiny misionářů opouštěly Evropu v rozmezí let 1678 až 1741. Kniha má více než 800 stran a jen samotný obsah zabírá 13 stránek.
Pro „české“ jezuity - slovo český označuje provincii nikoliv národnost- byli mezi nimi Němci, Rakušané a další „cizinci“ - nebylo vůbec snadné se do takových skupin dostat. Misijní monopol měli zpočátku vlastníci nově objevovaných částí zeměkoule – podle papežského rozhodnutí směrem na západ Španělé a na východ Portugalci. Teprve když v těchto zemích docházely vlastní lidské zdroje byli přizváni i jezuité odjinud. Zájem o šíření evropské křesťanské kultury mezi pohany byl enormní, avšak adepti se museli podrobit důkladnému testování a prokázat velkou dávku trpělivosti, protože na souhlas mohli někdy čekat i dvacet let.
V první skupině v roce 1678 odcestoval také Pavel Klein z Chebu. Původně se chystal do Číny, ale pak jej nadřízení poslali na Filipíny. Své schopnosti zde prokázal po všech stránkách a dodnes si ho na Filipínách považují. Dosáhl vůbec nejvyšší hodnosti z českých misionářů – stal se filipínským provinciálem. Ještě významnější je jeho lingvistický počin- ustanovil filipínský literární jazyk tagalštinu a vydal v ní první knihu o léčebných postupech, která se stále znovu vydává i nyní. Založil na Filipínách první ženský řád, několik kolej&iacut e;, různé charitativní instituce a mimo jiné je považován za objevitele části Karolínských ostrovů, které poprvé popsal. Protože Španělé korespondenci cizích misionářů cenzurovali, jsou v jeho dopisech dlouhé české pasáže. Ale ani čeština se mu nezdála dost bezpečná, a tak si se svým kolegou Janem Tannerem vymysleli šifrování a psali si kódované dopisy.

Život misionářů byl mnohdy složitý a nebezpečný, podobně jako dnes je neohrožovaly jen nezvyklé životní podmínky ale hlavně neschopnost a špatné vlastnosti ba i zlá vůle jejich španělských nadřízených. Leckteří z otců za to zcela zbytečně zaplatili životy, jak to zachytil Jiří Brand, který se vydal do Chile v roce 1685.
Další z českých jezuitů Adam Gilg z Rýmařova se může pyšnit tím, že se jako první Evropan setkal s indiánským kmenem Sériů žijící v horách mexické Sonorry a popsal jej. Zajímal ho jejich vzhled a vlastnosti, o tamější indiánské mládeži poznamenává (s téměř nadčasovou platností), že zatímco se u nás mladí lidé vzpírají pořádku a disciplíně, tam něco takového vůbec neznají. Gilg se naučil velmi rychle jejich jazyku, protože se skládal z konkrétních výrazů. Problémy měl s označováním rodinných příslušníků, protože to je proměnné podle v ztahů, jaké k sobě dotyční navzájem zaujímají. Pro evropské věci si Indiáni vynalezli půvabné opisy, např. krávě říkali velký jelen a pšenici tráva na setí. Gilg také vytvořil první mapu tohoto území, která se zachovala ve třech exemplářích v zahraničních knihovnách.
Již jen několik ukázek z těchto svérázných záznamů by bylo pobídkou, aby člověk chtěl číst dále, aby se dozvěděl více o zážitcích, zkušenostech a poznatcích těchto pozoruhodných osobností, které jak už to tak bývá, musely opustit domov, aby se staly váženými „proroky“ jinde.
Jejich texty vykreslují obraz Tovaryšstva ve zcela jiných barvách, než jak nám byl dlouho vnucován. Mohou v nás dokonce vzbudit pocit hrdosti na to, že „Češi“ pomáhali objevovat Nový svět.
Kniha Čeští jezuité objevují Nový svět, která vychází v Argu jako druhý svazek nové řady Itinerária, přes svůj velký objem je jen zlomkem podobné korespondence, která se ještě může skrývat v zaprášených regálech knihoven a archívů a může tak být i podnětem k dalšímu odhalování pravé tváře jezuitů.