Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Filip Skoumal nejen o zlosti a radostech…

autor: archiv

Uměleckých inspirací měl kolem sebe hodně. Zdá se, že vydání první básnické sbírky Zlost na pobřeží života je toho u Filipa Skoumala logickým vyústěním. Ve svých patnácti letech se nerozhodl ani pro hereckou ani hudební konzervatoř, jak by se mohlo zdát. Studoval Veřejnoprávní činnost na SOŠ Drtinova Praha. Syn skladatele a textaře Petra Skoumala a herečky Ilony Svobodové se sice vydal směrem vzdáleným od umění, přesto se zase až tak neodklonil. Baví ho fotografování, a hlavně skládá své životní postřehy a poznatky do veršů. Známe se už dlouho. Pomáhal jsem mu zdolat elektronické překážky v jeho životě. Nedalo mi to a jedna z otázek směřovala k tomu, zda píše poezii na počítači nebo na papír. Jako sociální pracovník se setkává s různými zlomovými okamžiky, například se starými lidmi a tím také se smrtí. Vedle toho pomáhá hendikepovaným dětem. Kde čerpá chuť pro psaní? Pomáhá mu tvorba k vypsání se ze svých problémů a starostí?

Od mala jsi měl možnost se pohybovat v divadelním prostředí. Měl jsi také možnost být s tátou v jeho studiu, když komponoval?
Měl. Táta často cvičil doma na pianu, než přicházel do studia. Hodně jsem pak přemýšlel, co může daná melodie, kterou skládal nebo hrál, znamenat. Díky tomu jsem měl velmi blízko k hudbě jako k takové. Začal jsem si pouštět i vážnou hudbu. Ta mi dnes hodně pomáhá při tvorbě básní. Bach, Vivaldi, Mozart a mnozí další stojí v pozadí mé tvorby. Díky ní mohu tak trochu vypnout a oprostit se od mnohdy nepříliš veselé až kruté reality.

V tátovi jsi měl určitě velký vzor?
O tom se těžko hovoří. Byl mi nablízku radou, některé básně mi doporučil do sbírky zařadit. Zhruba její třetina vznikla za jeho pomoci a díky jeho doporučením. Potom, co odešel, tak jsem hodně chodil na procházky. Přemýšlel jsem o všem možném, nejen o tom hezkém, šťastném a veselém, ale také o tom ošklivém. Poznáš, že když tě něco trápí, tak všechno cítíš a vnímáš jinak. Sedneš si na lavičku, začneš přemýšlet, a najednou vidíš úplně jinak, než třeba doma usazený v křesle. Z toho všeho najednou chytneš inspiraci a potřebuješ psát. Těžko se to popisuje. Řešíš, jak volit správná slova, jak celou báseň pojmenovat, zda je dobré prohodit verše, zda začít od konce, vracet se k začátku…

Znamená to, že píšeš víc na papír než do počítače?
Převažuje počítač. Někdy, když jsem třeba v knihovně, tak si tam sednu mezi knížky, nasávám atmosféru, a pak si zaznamenávám na papír. Blok a tužky jsou u mě nepostradatelní pomocníci. Takový první brainstorming, hlavně co se mi honí hlavou, tak to většinou schytá z první ruky papír…

Co je u tebe těžší - napsat text, anebo mu dát ve výsledku název?
Určitě je těžší napsat text. Co se týká názvů, ať už knížky nebo básničky, tak to přichází postupně. Nejdřív tvořím báseň, a až po několika dnech, někdy i týdnech se k ní vrátím a snažím se jí shrnout do nějakého „sošného“ názvu. Snažím se, aby byl chytlavý, zároveň aby nebyl otřepaný, nikterak provokující nebo zvláštní. Název sbírky vycházel z názvu jedné básně.

Zlost na pobřeží života, tvoje první básnická sbírka…
Vyšla loni o Vánocích. Popisuje především období dospívání. Soustředím se v ní na problémy života, lásky, smutku, radosti, ať už slastné nebo strastné okamžiky mladého člověka. Mohl jsem se vypsat z té situace, kdy mě potkala smrt otce. Byly to takové texty na pomezí básničky a povídky. Hodně z nich jsem napsal v období podzimu a zimy. Některé byly hodně dlouhé, dotýkaly se úzkosti, deprese, životních bolestí a slz. Někdy, když však bylo hezky a já měl dobrou náladu, tak se začali objevovat i veselé. Docela jsem rád, že je to všechno v té knížce. A že někdo může název sbírky vnímat jako smutný nebo krutý? To je takový zlom mezi dítětem a dospělým. Končí opečovávání, rodičovská jistota se přetavuje v zodpovědnost sebe sama. Název postihuje to, že ze dvou třetin jsou básničky smutné…

Na výtvarné stránce se podílela tvoje sestra. Bylo těžké ji k tomu přemluvit?
Vzpomínám si na moment, kdy jsem ji ukázal své první básně. Tuším, že to bylo někdy v druhé polovině čtvrtého ročníku mé střední školy. Byla hodně překvapená, když viděla, že píšu básně. Dokonce ji to šokovalo. Nejdříve tomu nechtěla věřit. Přemlouvat jsem ji nemusel. Po určité době přišla s myšlenkou, že mi bude dělat takové malé P.R. Vznikla mezi námi taková hluboká sourozenecká spolupráce, jak to u bráchy se sestrou bývá. Někdy došlo na dohadování až skoro bolestné hádky, všelijaké bouchání s dveřmi kaváren, útěky od společného stolu a tak podobně. Časem však se s takovou bujarou a divokou komunikací smířila a vše bylo zas dobré, v klidu. Co se týká podoby knížky, tak nejprve vycházela z jednotlivých básní, pak přišlo na řadu tematické zařazení. Vzhledem k tomu, že jsme se občas shodli, že se jedná o moji první sbírku, dali jsme přednost začínajícím a převážně starým dílům. Její grafická úprava a vůbec celá podoba, tak to všechno přišlo na poslední chvíli. Opravdu za to patří mé velmi schopné grafické sestře velký dík.

Jak náročné bylo uložit poslední soubor z dané sbírky…
Změny se dějí neustále. K hotovému je nejlepší se nevracet, ať už je to dokument s krátkou povídkou nebo celou sbírkou. I když člověk má od pradávna touhy a potřeby se k něčemu vracet. Zejména domů, ke svým blízkým, k někomu kdo ti dává to nejcennější, má tě rád, důvěru… Pravda je, že většinu se v životě nedá vrátit, ať už rozhodnutí, ale zejména vyřčené slovo. To si málokdo uvědomuje. U psaní a zvláště tvoření na počítači, tam je to jinak. Jedno z výsostných míst, kde můžeš mazat, přejmenovat nebo upravovat. Měnit názvy, slova, tečky, vykřičníky… A zase jeden z díků Adélce. Byla to právě ona, která mě jasně nasměrovala k tomu, abych řekl finální HOTOVO. Pak už jsem nic neměnil a nechal to takové jaké to je.

Zajímal by mě okamžik, kdy jsi prvně držel knížku v ruce…
Bylo to někdy v dopoledních hodinách, kdy jsem přijel s celým balíkem knih České pošty. S napětím jsem vytáhl první výtisk. Když jsem ho držel poprvé v ruce, bylo to takové zvláštní. Koukal jsem na to velké množství knih a na něm vyčnívající moje jméno. Byl jsem nejdřív v šoku, nějak jsem si to nikdy nedokázal představit, že ten dokument, co mám uložen v mém notebooku, že by někdy spatřil světlo světa a bude přetaven do reality. A asi jsem byl i chvíli na sebe pyšný. Na závěr byl první výtisk pokřtěn šampaňským s mamkou.

Zmínili jsme křižovatky vzniku jednotlivých básní – dospívání, tátovu smrt a další. Myslím si, že velkou roli v těch básní, hrají setkání s lidmi, mezi nimiž se pohybuješ, ať už jsou to hendikepované děti nebo starší lidé…
To je pravda. Tady se kloubí dohromady počítač s hudbou. Píšu a přitom poslouchám. Hudba mi pomáhá se odpoutat a zároveň se ponořit k tomu básnění. Hudba je má součást žití, přemýšlení, odpoutávání od reality, všedních problémů. Vybírám si hudbu takovou, která mi ten den sedí, což není vůbec jednoduché si vybrat hudbu na ten či onen den. Když například jezdím za dětmi do Kladna, tak si pouštím převážně pop-rock, metal nebo nějaký ten dubstep. Snažím se nabrat energii právě pro ty postižené děti, které jsou vděčné a spokojené. Mají v sobě radost, a ta je zejména v živější hudbě. Když mám jet za nějakým seniorem, o kterého se starám přes den nebo večer, tak přeci jen si beru sebou nějakou tu knížku na cestu do MHD, a nebo jen tak poslouchám pop-rock. Měl jsem možnost pár měsíců pracovat v domově seniorů. Když mi vyšel čas a neměl jsem co dělat, tak jsem zašel na pokoj popovídat si s nimi, nabídnout jim pití a tak. Bylo mi tam s nimi dobře. A myslím, že i oni byli rádi, že tam mají někoho, kdo si s nimi chce povídat či se o ně stará. Byl jsem asi jeden z mála, který se zajímal o ně samotné, o jejich životní příběh. Snažím se těm seniorům pomoci, alespoň do té míry, jak je to možné. Děti mě naopak prohánějí po zahradách a tak. Hrajeme tam spolu různé hry, fotbal, sedíme na lavičce, jsme na písku nebo uvnitř zařízení, kde si třeba prohlížíme nějaké knížky. A musím říci, že si užívám ten čas. Ať se jedná o starého člověka nebo o dítě z pěstounské rodiny.

Omlouvám se za otevřenou otázku. Potkalo tě úmrtí některého z tvých klientů?
Jeden z mých klientů, tak vlastně odešel na druhý břeh, umřel v nemocnici. Během mého působení v již zmiňovaném domově seniorů, jsem se s ním setkal tak pětkrát, ale… Přijdeš za ním ráno, oslovíš ho, omýváš ho, strávíš s ním deset minut nejen u hygieny, ale i nějakého servisu, podání jídla, dopomoci s jídlem. Pak tě to velice zasáhne. Zajímají mě otázky kolem zrození i smrti, myslím si, že je v tom hlubší smysl. Snažím se občas v básních nebo právě povídkách nastínit jakousi představu o tom, jak to celé je z mého pohledu.

Nakolik ti pomáhá příroda?
Snažím se fotit podobně jako táta. Když se procházím po městě nebo jdu kdesi v přírodě, sbírám obrazové postřehy pomocí mobilu, pak se je snažím upravovat v počítači, a nebo je nechám jen tak, jak jsem je zaznamenal. V přírodě pobývám velice rád. Hodně mi pomáhají zvuky přírody – voda, ptáci, šumění deště, vítr… Podle mého příroda a básně patří k sobě. Už dříve mnoho malířů, výtvarníků, či různých spisovatelů zachycovalo její podoby během celého roku. Nicméně co se týká onoho spojení poesie a přírody, u obou je důležité správně uchopit daný moment, aby si ho člověk naplno užil. Hodně mi pomáhá zahrada mé babičky, na které si rád odpočívám. Jde ale také o takovou tu starost o záhony, rytí půdy, pak zasévání a sázení… Do toho plevel, zalévání, kypření… To je jiná, když máš na stole vlastní výpěstek. Najednou začneš všechnu tu úrodu vnímat úplně jinak, než když koupíš mražený hrášek nebo mrkev v supermarketu. Když jsem zrovna tam, tak rád dýchám vzduch, vezmu hadici, zaliju, tak tam ještě chvíli zůstávám. Je to část mého úniku z rušného velkoměsta. Tam mohu více objevovat a užívat si to, prostě jen být.

Filip Skoumal se narodil v roce 1991 v Praze. Vystudoval Veřejnoprávní činnost na SOŠ Drtinova Praha.
Po maturitě se začal hlouběji zabývat sociální prací a problematikou handicapovaných lidí. Působil v několika organizacích, které pomáhají hendikepovaným dětem, ale i pěstounským rodinám, a v současné době pracuje jako sociální pracovník.
Kromě básnické tvorby se jeho velkým koníčkem stalo zahradničení. Je nadšeným cestovatelem a v mnoha jeho básních se odrážejí místa, která navštívil, stejně jako životní, niterné i snové situace, které prožívá. Zlost na pobřeží života (2015) je jeho první sbírkou básní.

13.6.2016 14:06:20 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!