Scéna.cz 

Švýcarská senzibilita

Profesor teologie, jezuita Friedhelm Mennekes, odborník na současnou architekturu, který patří k nejpřednějším osobnostem angažovaným v dialogu církve a současné kultury, církve a umění, zavítal do Prahy a podělil se zde ve dvou setkáních s veřejností o své názory na toto téma. V centru pozornosti bylo v obou případech vnímání prostoru, při debatě v kostele Nejsvětějšího Salvátora více z hlediska teologického, ve druhém vystoupení v kulturním centru u dominikánů pak z pohledu nové architektury.

Ještě než se ve své brilantní prezentaci s vygradovanou dramaturgií u dominikánů věnoval konkrétním stavbám a jejich autorům, předestřel své vidění architektonických přístupů v tezi o preferenci forem, typické pro předešlé období a o fenomenologii, která vnitřní prostorovou strukturu lidského nitra materializuje v architektonickém prostoru a je v současnosti inspirativní pro řadou tvůrců nejen ve Švýcarsku.
Pro představení „Švýcarské senzibility“ , jak nazval sou přednášku, zvolil tři realizace, ne přímo církevní, jež se ale tématicky církvi (teologii nebo duchovnímu přesahu) nevymykají, vyprojektované švýcarskými architekty.
Muzeum Unterlinden v Colmaru je dnes po pařížských muzeích nejnavštěvovanější výstavní institucí ve Francii. Lidé se sem vydávají za Isenheimským oltářem Matthiase Grunewalda a sbírkou basilejské deskové malby.
Než se jí ale stalo, dostali architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron za úkol objekt bývalého středověkého kláštera dominikánek revitalizovat. Jeho areál se zachoval v poměrně velkém rozsahu jak dokumentovaly fotografie z předválečné doby. Proti klášteru za pouličním kanálem, kde prali ženy prádlo, vznikly na počátku 20. století secesní lázně. Herzog a de Méuron za přísného dohledu ředitele místní památkové péče ve svém projektu zvětšili původní areál na dvojnásobek. Zakryli kanál a vystavěli na protější straně nový „klášter“, do něhož včlenili lázně. Obě části získ aly jak nadzemní tak podzemní podlaží propojená rozlehlým tunelem. Podlaží jsou přístupná po schodištích, působících jako sochařský monument, dokonale zapadajících do stylu gotického i čistě moderního interiéru. Zvenku ne příliš nápadný objekt, který nijak nenarušuje okolní prostředí, je vynikajícím dokladem citlivého, neokázalého propojení staré i nové architektury.

Kolumba - Arcidiecézní muzeum umění – je neméně proslulým muzejním počinem v Kolíně nad Rýnem. Původně románský kostel sv.Kolumby stojící nad římským sídlištěm nepřežil bombardování na konci války. Zůstaly z něj jen ruiny a jako zázrakem nebyla poškozena socha Panny Marie, pro níž byla po válce vystavěna okrouhlá kaple. S jedinečným řešením celého komplexu přišel výherce výběrového na stavbu muzea architekt Peter Zumthor. Umožnil přístup k římským základům a nad ruiny chrámu nastavěl novou budovu s více než čtyřicítkou různě velkých a asymetricky uspořádaných prav oú ;hlých výstavních kabinetů osvětlených umělým světlem. Stěny minimalistických prostor jsou šedé jako veškerý stavební materiál ze speciálních cihel, ale je to teplý odstín nikoliv barva hrubého betonu. Expozice je vybudována úsporně a propojuje a zároveň staví do kontrastu staré a současné umění. Vedle sochy pozdně gotického Krista Ecce homo visí malba červeného Kříže od Andy Warhola. Vedle románské Madony je na podstavci moderní drátěné plastiky, před Zlatou stěnou stojí věšák s omšelým kloboukem a pláštěm jako „v nějaké pražské kavárně“. Ve světelné věži, několik metrů vysoké a osvětlené horním oknem, je um&ia cute;stěna jen tyč, na níž je umístěn otevřený opotřebovaný kufr s židovskou hvězdou. Kufr „létá“ - posouvá se po tyči nahoru a dolů a zavírá se a otevírá jako křídla motýla.
I jen z pouhých snímků působí kombinace architektury a výběr a instalace uměleckých děl povznášejícím způsobem a směruje člověka spolehlivě k sobě samému, do jeho vnitřního prostoru.
Třetím „muzeálním objektem“ je švýcarská příroda, tak jak je vidět z dřevěných věží navržených architektem Gionem Caminadou. Tady už nejde o obnovu historické památky nýbrž o životní filozofii, o uplatňování jiného způsobu existence, o to, jak zachovat život na švýcarském venkově, v místech, která se vylidňují. Jak dosáhnout toho, aby mohli lidé zůstat a umírat, tam kde se narodili a žili, živit se tím, co si na místě vypěstují a používat místní materiály. První z věží, které ukázal profesor Mennekes, vystavěl Caminada u Vierwaldstaterského jezera v kantonu Uri a druhou v zoologick&eacu te; zahr adě rovněž ve Švýcarsku. Obě tvarově odlišné věže jsou gigantickými skulpturami souznícími s prostředím, obě zprostředkovávají přirozený prostor a přímý kontakt s přírodou., tentokrát nikoliv lidským ale božským „uměleckým“ dílem.
Tvorba švýcarských architektů, jejich "senzibilita" může být velkou inspiraci pro všechny, kdo mají u nás co činit s architekturou, pro příslušné instituce ale ii vnímání současné architektury laickou veřejnosti.