Scéna.cz 

Deník 1955

V Edici Revolver revue vychází kniha hudebního skladatele Jana Rychlíka (1916—1964) - Deník 1955. Rychlíkův „deník je psán systematicky od 1. ledna do 20. dubna, a má tak všechny znaky ohraničeného experimentu, podobně jako Kolářův Přestupný rok z téže doby. Rychlíkův deník však na rozdíl od kolářovské pevné literární kompozice tvoří nedlouhé hloubavé záznamy, jež nese skeptická plebejská stylizace a všudypřítomná osvobodivá ironie, jejímž prismatem mluvčí textu pozoruje nebo s vynikající logikou pokusně řeší otázky geopolitiky, matematiky, lingvistiky, filosofie, historie nebo historiografie.
Rychlík ukazuje soudobý život převážně v alegorizujících a apokryfizujících obrázcích s výjevy plynoucí vody nebo smrduté stoky s regulovaným provozem, návštěvy potomního světa nebo indiánů před conquistou. Slohová vykrouženost a jakoby hořká spokojenost se stavem věcí jsou rysy, které jeho text odlišují od tematicky a žánrově obdobně laděných, ale rabulisticky rozvinutých próz Vladimíra Vokolka Absurdanda, psaných 1948–1958, a svým osobním pohroužením ho naopak přibližují zdánlivým deníkovým záznamům Jana Hanče z přelomu padesátých a šedesátých let.

Rychlík vědomě upouští od zprostředkující role standardizovaných uměleckých forem a jeho deník tak tvoří výjimečnou uměleckou hodnotu, která je v krutých padesátých letech srovnatelná s úsilím nonkonfromních autorů shromážděných v Kolářově a Hiršalově strojopisném sborníku Život je všude“. (Michael Špirit)

Jan Rychlík (*27.4.1916 Praha +20.1.1964 Praha) - český skladatel, multiinstrumentalista a publicista. Vystudoval Vysokou obchodní školu (1933-39), poté skladbu u J. Řídkého nejprve na konzervatoři (1940-45) a poté i na mistrovské škole (1945-46). Byl vynikajícím klavíristou a ovládal i řadu dalších nástrojů, byl velmi vzdělaný i v dalších oblastech - výtvarné umění, literatura, historie atd. Živil se jako soukromý učitel a skladatel, hrál také na bicí nástroje v orchestru Karla Vlacha. Ve skladbě navázal na český i světový neoklasicismus, vstřebával však zároveň i podněty nejnovějších avantgardních kompozičních směrů. Z jeho převážně komorního díla jmenujme Sonatinu pro klarinet (1943), Sonatinu pro klavír (1943), Suitu pro dechové kvinteto (1945), Arabesky pro housle a klavír (1947-50), Serenádu pro tři kontrabasy (1951), Smyčcové trio (1953), Partitu pro sólovou flétnu (1954), Komorní svitu pro smyčcové kvarteto (1954), Serenádu pro osm dechových nástrojů (1957), dechový Africký cyklus (1961) a Relazioni (1963), Partitu giocosu pro dechový orchestr (1947) či Šibeniční madrigaly (1961). Věnoval se i populární hudbě, vytvořil hudbu k téměř šedesáti filmům a také k řadě činoher. Publikoval několik odborných knih, např. Problémy a pověry jazzu (1959) či Moderní instrumentace (1959-63).