Scéna.cz 

Le Clézio – Nobelova cena za literaturu

Bezprostředně před udělením letošní Nobelovy ceny za literaturu se hromadily dohady, kdo by ji mohl získat. Mezi kandidáty byli i dva čeští autoři – Arnošt Lustig a Milan Kundera. S autorem, který se nakonec stal jejím držitelem, se ale příliš nepočítalo. Proč ji nakonec získal, možná více napoví formulace, kterou při příležitosti udělení ceny prezentovala švédská akademie. „Nobelova cena za literaturu pro Jean-Marie Gustave Le Clézia, autora nových začátků, poetického dobrodružství a senzuální extáze, průzkumníka toho, co je skryto za vládou civilizace.“

Jean-Marie Gustave Le Clézio se narodil 13. dubna 1940 ve francouzském Nice, jeho rodiče měli silné rodinné svazky s někdejší francouzskou kolonií Mauricius. Když bylo Le Cléziovi osm let, rodina se přestěhovala do Nigérie, kde otec jako lékař během II. světové války pracoval. Během dvouměsíční cesty do Nigérie začal Jean psát - vznikly dvě „knihy“ Un long voyage a Oradi noir. V roce 1950 se rodina vrátila do Nice. Po střední škole studoval angličtinu na univerzitě v Bristolu ( 1958-59) a dokončil studia v Nice (Institut d’Études Littéraires) v roce 1963. Titul získal na univerzitě Aix-en-Provence v roce 1964. Tématem jeho doktorské práce na univerzitě v Perpignanu, kterou ukončil v roce 1983, byla raná mexická historie. Během let pak učil na nejrůznějších univerzitách – např. v Bangkoku, Mexico City, Bostonu, Austinu a Albuquerque.

Největší pozornost získala první Le Cléziova kniha z roku 1963 Le procès-verbal ( u nás pod názvem Zápis o katastrofě), který je směsí existenciálního vidění světa a formy nového románu. Jeho debut byl prvním z řady knih, zabývajících se kritikou společnosti. Dalšími jsou La fièvre (Horečka - 1965); Le déluge (Záplavy – 1966), ve kterých poukazuje na problémy a stresy západních velokoměst.

Od samého počátku byl Le Clézio autorem s výrazným ekologickým cítěním - svědčí o tom novely Terra amata (1967), Le livre des fuites (Kniha letů – 1969), La guerre (Válka – 1970) a Les géants (Obři – 1973). Dodnes je kromě debutu asi nejvíce ceněn román Désert (Poušť - 1980), za kterou získal cenu Francouzské akademie. Tato práce obsahuje nádherné obrazy ztracené kultury severoafrické pouště, kontrastující s popisem Evropy viděné očima nechtěných emigrantů. Hlavní postava, alžírský námezdní dělník Lalla je utopickou antitezí k ošklivosti a brutalitě evropské společnosti.

Ve stejném období Le Clézio publikoval meditativní esej L’extase matérielle (1967), Mydriase (1973) a Haï (1971). Dlouhé pobyty autora v Mexiku a střední Americe v letech 1970-1074 měly velký vliv na jeho práci, opustil velká města , aby hledal novou duchovní realitu v kontaktu s Indiány. Setkal se s Maročankou Jemií, která se stala jeho manželkou v roce 1975, kdy publikoval knihu Voyage de l’autre côté. V ní popisuje své zkušenosti z pobytu v střední Americe. Le Clézio začal překládat největší díla z indiánské minulosti Mexika ( Les prophéties du Chilam Balam. Le rêve mexicain ou la pensée interrompue - 1998). Od 90.let společně s manželkou a dvěma dětmi střídavě žijí v Albuquerque v Novém Mexiku. na ostrově Mauritius a v Nice.

V posledních letech autora zaujal sen o ráji na zemi, což se odráží v jeho knihách jako Ourania (2005) a Raga: approche du continent invisible (2006). První z jmenovaných knih se odehrává ve vzdáleném údolí v Mexiku, kde autorovo alterego nachází kolonii hledačů, kteří znovu získali harmonii zlatého věku tím, že odložili všechny zvyky civilizace, včetně jazyka. Druhá kniha dokumentuje život na ostrovech v Indickém oceánu, které v důsledku globalizace postupně mizí.

Největší zájem autora je stále více soustředěn na zkoumání světa dětství a vlastní rodinné historie. Objevuje se v knihách Onitsha (1991), La quarantaine (1995) a kulminuje v Révolutions (2003) a L’Africain (2004). Jedna z posledních Le Cléziových prací je Ballaciner (2007), velmi osobní esej o historii filmu a důležitosti filmu v autorově životě. Úplně nejnovější práce Ritournelle de la faim byla publikována nedávno.

Le Clézio napsal také několik knih pro děti – např. Lullaby (1980), Celui qui n’avait jamais vu la mer suivi de La montagne du dieu vivant (1982) a Balaabilou (1985).

Bezprostředně poté, co obdržel autor Nobelovu cenu, vyznal se ze své vášně pro psaní: „Sednout ke stolu je jedno z mých největších životních potěšení, ať se nacházím kdekoliv. Nemám žádnou kancelář, mohu psát kdekoliv. Položím list papíru na stůl a potom už jenom cestuji. Nepřeháním, psaní je pro mne jako cestování. Dostávám se ven ze sebe a žiji jiný život; možná lepší život. .......... Rád bych, aby lidé četli moje knihy, aby je inspirovali."

V češtině vyšly již v 60. letech jeho knihy Zápis o katastrofě a Horečka. Po roce 1989 pak dostali čeští čtenáři možnost seznámit se s dalšími díly, mezi něž patří Bludná hvězda, román Poušť, novela Lullaby či prozaická sbírka Mondo a jiné příběhy.