zvláštní poděkování
Quantcom.cz

100. výročí narození Františka Kožíka

František Kožík

autor: archiv   

zvětšit obrázek

(16. května 1909, Uherský Brod - 5. dubna 1997, Praha)
Neobyčejně pilný a neobyčejně vzdělaný spisovatel, který se zajímal o hudbu, divadlo, výtvarné umění, historii, ale také sport - má na kontě více než stovku různých titulů. Jeho kultovní román Největší z Pierotů se dočkal 22. českého vydání. V letošním roce si připomínáme 100. výročí narození Františka Kožíka.

„On byl hrozně pracovitý a systematický. Ze začátku, jak sám vzpomínal, psal po kavárnách a rukou. Později bušil do stroje, neustále přepisoval, vepisoval, vlepoval. Když se do něčeho pustil, nastudoval vše dostupné o té době (a to nejen v češtině, ale i v němčině i francouzštině), dobové tisky, noviny, korespondenci. Dělal si výpisky, ty pak rozstříhal a všelijak je slepoval dohromady. Měl ohromnou schopnost vcítit se do svých postav, takže leckdy odhadl nějakou situaci, která se později podle dokumentů potvrdila,“ vzpomíná na svého otce Alena Kožíková.

Milovaná místa, milovaní lidé
Narodil se v Uherském Brodě, ale většinu dětství prožil v Kroměříži, kam se rodina v roce 1913 odstěhovala. Dalším milovaným místem byla Telč, kde byl jeho dědeček okresním soudcem. Do těchto míst se vždycky rád vracel, a časem k nim přibyla i další – lázně Luhačovice, Český Dub nebo Hluk, kde díky vlivu jeho knížky Hejtman Šarovec uspořádali sbírku a opravili starověkou tvrz. Mnohé obce jej poctily čestným občanstvím. Stejně jako miloval místa, ke kterým se pravidelně vracel, miloval i lidi, kteří mu přirostli k srdci. Celý život přibývali. „Uměl udržovat přátelství, měl rád besedy s čtenáři, a vedl rozsáhlou korespondenci. Obracely se na něj čtenářky,svěřovaly se mu svými osudy a on jim odpovídal, takže napsaly zase. Pošťačka u nás byla váženou osobou, nosila strašně moc dopisů a on jí vždycky vyhlížel, někdy i vyšel naproti, aby se s nimi nemusela sama tahat. Na Vánoce posílal tzv. vánočenky, říkal tomu sčítání přátel. Pak už toho bylo skoro dva tisíce kusů, celá rodina byla zapojená - synové psali obálky, zalepovali, nosili na poštu. Když chtěl tuhle tradici ukončit, přátelé mu to nedovolili.“

Soudce nebo herec?
V Uherském Brodě začal studovat na reálném gymnáziu (1919 – 1925), studia dokončil v Brně (1927). Vystudoval právnickou fakultu (doktorát 1931) a současně dramatické oddělení brněnské konzervatoře, kde hrál a také režíroval. Poté dva roky navštěvoval filozofickou fakultu. V té době byl soudcovským čekatelem, ale brzy jeho umělecké zájmy zvítězily. Až do roku 1941 byl zaměstnán Čs. rozhlase v Brně, kde se věnoval nejrozmanitější činnosti (reportér, scénárista, aj.), v letech 1941 – 51 byl dramaturgem Čs. rozhlasu v Praze. Krátkou epizodou (poté co byl vyhozen z rozhlasu) byla práce uměleckého vedoucího Estrádního jednatelství v Praze a poté dramaturga Čs. státního filmu v Praze. Většinu života ale zasvětil samostatné literární práci.

Lásky literární
„Začínal psát verše, už ve 30.letech, zkoušel psát i divadelní hry, psal rozhlasové hry, ale nejvíce ho dostal román.“ Tím nejslavnějším byl Největší z Pierotů o mimovi českého původu Deburauovi, který se proslavil ve Francii, jehož první verze vyšla v roce 1939. Později román přepracoval podle nových získaných poznatků (původně myslel, že Francouzka byla jeho matka, ale jak se ukázalo, byl to otec, zatímco maminka byla Češka) a ten se dočkal dvaadvaceti vydání u nás, a mnoha dalších po celé Evropě. V 50.letech Kožík adaptoval román ve hru Deburau, na televizním seriálu na toto téma se ale nepodílel. Věnoval se převážně životopisné próze, mezi jeho nejmilejší hrdiny patřili Josef Mánes, Zdenka Braunerová, Jan Amos Komenský, Leoš Janáček, Jaroslav Vrchlický, ale i další, o nichž psal. „Empatie, vcítění, to je podle mého základní předpoklad, aby mohl člověk o někom psát, poznat jeho nitro,pochopit jeho myšlenky,“ zaznamenává Kožík ve Vzpomínkách.

Lásky sportovní
V mládí byl velký sportovec, měl rád atletiku, hrál fotbal a tenis. Ale také se přátelil se sportovci, dopisoval si s nimi,udržoval s nimi hodně osobní vztahy. Napsal o nich a s nimi také několik knih (např. 4 knihy o Emilu Zátopkovi). A kromě toho vedl ke sportu nejen svou dceru,ale i další děti. „Když jsme byla malá, organizoval u nás na chatě atletickou olympiádu pro děti, házeli jsme skákali, běhali... a jak byly děti různého stáří, on to vždycky zařídil tak, aby každý někdy vyhrál a dostal cenu, nějakou tužku nebo blok. Všechny děti se na to strašně těšily. Mě osobně hodně podporoval v různých sportech, zajímalo ho, jak běhám, jak hraju basket (ale protože věděl, že nemám ráda, když tam je, sledoval mě schovaný za sloupem,“ vzpomíná Alena.

Obdivovatel žen
František Kožík okouzloval ženy, které se mu rády svěřovaly a někdy ho doslova pronásledovaly. Rozuměl jim dobře, dokázal naslouchat a mnohdy jejich příběhy vložil i do svých románů. „Pochopil jsem, že mým úkolem bude sloužit a dávat ženám, co potřebují, bez čeho nemohou žít. Budu útěchou a naplněním, Všechny ženy jsou do jisté míry nešťastné,osamělé nebo aspoň zvídané,“ vyslovuje své krédo ve Vzpomínkách. Ženou na celý život pro něj byla herečka Zdenka Švabíková, s níž se seznámil na konzervatoři. V roce 1938 se s ní oženil a zůstal s ní po celý život. Po její smrti v roce 1994 se oženil s celoživotní přítelkyní Olgou Horákovou. Ovšem jeho největší „láskou“ zůstala dcera Alena, jejíž životní cestu s hrdostí sledoval.

Bretaň je blízká mé duši...
Ještě jednu lásku nelze pominout, a to téměř posvátný vztah k francouzské Bretani. „Do Bretaně se poprvé dostal ještě před válkou s mámou, okouzlila ho. Pak ji navštívil ještě několikrát, napsal o ní několik knih Tváří k Západu a Bretaň-dcera oceánu. Tu lásku mi předal a já ji zase předala svým synům. A jen tak pro zajímavost - zavedl mě několikrát na bretaňské hřbitovy a ukazoval mi tam na náhrobcích jméno KOZIK. Vidíš, jsme odsud – říkal.“

I když František Kožík hodně cestoval, a mnohdy v myšlenkách utíkal do historie a světa svých hrdinů, lpěl na rodině. Měl krásné vztahy se svými sourozenci, a prakticky celý život žil ve společném domě s manželkou a dcerou (později i její rodinou). Pracoval do posledních chvil svého života, nikdy se nevzdával a dokázal si udržet dobrou kondici do vysokého věku.

František Kožík
(16. května 1909, Uherský Brod - 5. dubna 1997, Praha)
Prozaik, autor životopisných románů z uměleckého prostředí, dramatik, básník, autor prací pro děti a rozhlasových her, operní a operetní textař, filmový a televizní dramaturg a scenárista.
Byl členem voicebandu E. F. Buriana a esperantského souboru Trakt, který připravoval umělecké programy brněnského rozhlasu v mezinárodním jazyce esperanto vysílané pod názvem Verda Stacio (Zelená stanice). Za mládí publikoval pod pseudonymem texty k operetám. Používal také pseudonymy a šifry: A. Adam J. Žalman, Karel Pokorný, Žalman, žlm.

11.5.2009 22:05:22 Jana Soprová | rubrika - Výročí