Scéna.cz 

Československý filmový plakát 1960 – 1989

České centrum Vídeň zve na výstavu Československý filmový plakát, která zde potrvá do 14. srpna 2009. Tato exkluzivní expozice, koncipovaná pro prostory Českého centra ke 20.výročí Sametové revoluce, představí rakouské veřejnosti špičkové práce předních českých výtvarníků z období 1960 – 1989: Jiřího Balcara, Bedřicha Dlouhého, Milana Grygara, Zdeňka Kaplana, Karla Machálka, Zdeňka Palcra, Olgy Poláčkové-Vyleťalové, Karla Saudka, Břetislava Šebka, Karla Teissiga, Karla Vacy, Josefa Vyleťala a Zdeněka Zieglera. Výstava je realizovaná ve spolupráci s filmovou galanterií Terryho ponožky.

Výstava filmových plakátů kurátora Pavla Rajčana představí práce předních českých výtvarníků, kteří se tvorbě autorských filmových plakátů věnovali od počátku 60.let. Česká plakátová škola patří spolu s polským filmovým plakátem - k unikátům středoevropské výtvarné scény. Československý filmový plakát je velmi výrazným fenoménem moderních dějin výtvarného umění v celoevropském měřítku. Zatímco v jiných zemích, včetně zemí západní Evropy, byly filmové plakáty tvořeny tradičními výrazovými prostředky (fotografie hlavních představitelů, velký nadpis, ilustrativní, popisná kresba apod.), v Československu se po dobu celých třiceti let (1959-1989) věnovali přední grafici a výtvarníci tvorbě autorských výtvarných plakátů, při jejichž vzniku se nebáli experimentovat a pracovat s moderními výrazovými, výtvarnými prostředky. Často proto vznikaly výrazné grafické listy srovnatelné s volnou tvorbou autorů. Filmové plakáty tolik nepodobné těm které se tiskly po celé Evropě.

Pro mnoho českých a slovenských výtvarníků byla práce na filmových plakátech jediným zdrojem obživy. Neexistoval trh s uměním, vystavovat bylo obtížné a tak se pro ně stal filmový plakát jedinou možností prezentace vlastních výtvarných prací na veřejnosti. Výtvarníci nebyli svazováni žádnými požadavky jak má plakát vypadat a byli do značné míry při tvorbě plakátových návrhů svobodni. Zásahy cenzora do podoby plakátu, především v uvolněných šedesátých letech (ve kterých vznikly nejhodnotnější návrhy) nebyly nikterak výrazné a zástupce grafiků v komisi takřka vždy dokázal svého autora „podržet“ a návrh plakátu prosadit. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla situace samozřejmě složitější, nicméně cenzor zasahoval výhradě pouze do „ideového“ rámce plakátu (na plakátu se nesměli například objevit vlajky západních států a lebky ) nikoli již do výtvarného vyznění plakátu. Tak vznikl onen vskutku ve světě ojedinělý výtvarný fenomén, kterému říkáme československý filmový plakát.