Scéna.cz 

Komuna: Skleněný dům snů i pravd

Činoherní klub Praha uvedl v české premiéře inscenaci Komuna (Kollektivet) autorů Thomase Vinterberga a Mogense Rukova v překladu Michaely Weberové. Hra vznikla v roce 2011 pro Vinterbergovu inscenaci ve vídeňském Burgtheateru a nese v sobě typickou dánskou syrovost i lidskost. Tříčlenná rodina zdědí velký dům. Jenže od prvních okamžiků je zřejmé, že nepůjde o pohádku. Zámek nepasuje do závory, vztahy nepasují do společného života. Přesto se Erik a Anna rozhodnou sdílet prostor s dalšími lidmi. Rodina se rozrůstá o cizí tváře, příběhy a různorodé hodnoty. Společenství, které vzniká, nese znaky jak svobody, tak destruktivního střetu individualit.

Režisér Ondřej Sokol zvolil civilní režijní jazyk. O to náročnější je interpretace pro herce, kteří se musí opřít o autenticitu a těžko maskované emoce. Některé pasáže inscenace jsou vystavěné na herecké deklamaci textu, kdy mluví jeden přes druhého. Tyto pasáže působí velmi autenticky – komuna sice ctí pravidla, ale když se debata zvrtne, každý chrlí svůj názor bez ohledu na druhé. Vzniká tak zvláštní halas, jehož smyslem je ukázat, jak tento způsob komunikace nemůže dlouhodobě fungovat. Sám režisér k inscenaci říká: „Ta hra je pro mě nádherná v tom, že v ní není jedno převládající téma, ale je to skutečně o komunitě – je tam hodně témat a příběhů. A podle mě diváci, kteří přijdou s různými náladami, si to představení můžou užít z velmi různých důvodů a zasáhne je to na úplně jiných místech.“

Ondřej Sokol se jako režisér dlouhodobě pohybuje na pomezí civilního realismu, černého humoru a existenciálních otázek. Inscenace Komuna navazuje na linii jeho činoherní tvorby v Činoherním klubu, kam patří například Bůh masakru, Americký bizon, Zrada, Sopranistky či Kati. Všechny tyto tituly spojuje zájem o komorní prostředí, složité vztahy a precizně vystavěný dialog. V Komuně Sokol využívá rytmus každodenní řeči i výbušných emocí, nechává herce mluvit zároveň a vytváří tak dojem živé, dynamické a často konfliktní skupiny. Jeho režijní přístup nevnucuje výklad, ale nabízí situace, v nichž se divák musí sám zorientovat – s empatií i kritickým odstupem.

Scénograf Adam Pitra umísťuje dění za sklo. Prostor připomínající terárium nebo skleník je přísně ohraničený. Tapety s motivem řetězů, uzavřený interiér, kde je každý pohyb vidět a každé slovo slyšet, akcentují myšlenku inscenace: soukromí se stává veřejnou záležitostí.
Kostýmy Kataríny Hollé přirozeně navazují na civilní tón inscenace, zároveň však nenápadně vystihují charakter každé postavy. Anna v decentní eleganci podtrhuje svou profesní důstojnost i osobní křehkost, zatímco Erikovo oblečení působí zdrženlivě a nepřítomně – jako by se v novém uspořádání necítil doma. Ole v hábitu a spodním prádle připomíná ztělesnění volnomyšlenkářského ducha šedesátých let, Ditte a Steffen jsou odění tak, aby působili prakticky, až úřednicky – zrcadlí potřebu pravidel. Virgilova vizáž balancuje mezi klukovskou zranitelností a touhou po bezpečí. Každý kostým jako by potvrzoval, že i v komuně jsme pořád svým způsobem odděleni – vlastní kůží, vlastní vrstvou látky.
Hudba Milana Pastyříka citlivě dokresluje atmosféru jednotlivých scén. Písně zaznívají v angličtině, ale jejich obsah vždy jasně odráží dění na jevišti – ať už jde o úzkost, naději nebo vnitřní výkřik postav. Surová a drsná hudební složka podtrhuje emociální naléhavost celé inscenace a zůstává s divákem ještě dlouho po skončení představení.

Vasil Fridrich jako Erik podává civilní, ale silně vnitřně vystavěný výkon. Jeho postava prochází těžkou proměnou: od věrného partnera a zodpovědného otce k člověku, který nedokáže čelit důsledkům vlastního rozhodnutí. Lucie Žáčková jako Anna brilantně balancuje mezi profesionalitou novinářky a ženou, která se rozhodla nechat si rozpadnout život před očima ostatních. Zasloužilé uznání patří i dalším členům komuny: Ha Thanh Špetlíkové a Jakubu Burýškovi, kteří vnesli do společenství spor a snahu o pravidla, nebo "pohodář" Oleho v podání Václava Šandy, který dodává lehkost a humor. Viktor Zavadil ztvárňuje Virgila jako silně zranitelného a nevyrovnaného. Pro něj je komuna azylem před vnějším světem, v němž se nedokáže bezpečně a beze strachu pohybovat.

Silnou roli má i postava Freji, dospívající dcery Anny a Erika. Její pohled na rozpad rodičovského vztahu a otcovo rozhodnutí žít s mladší ženou patří k nejsilnějším momentům celé inscenace. Freja nese změnu rodinné dynamiky velmi těžce a klade si otázku: Jak může fungovat komuna, když dva nejbližší lidé – rodiče – nedokážou spolu žít a vytvořit zázemí? V jedné z klíčových replik zaznívá: „Nikdo přece netvrdí, že člověk musí cítit skutečný duševní pouto ke svým příbuzným jenom proto, že je s nimi pokrevně spřízněný. I o to přece v komuně jde, ne? O rozpuštění tradiční klasický rodiny.“ A Erik později dodává: „My jsme komuna. A proto bychom měli být schopní pojmout všechny stránky života každýho z nás. Jinak jsme komuna jenom napůl. A taková pro mě ztrácí smysl.“

Inscenace Komuna zapadá do jubilejní 60. sezóny Činoherního klubu. Přestože jde o současný text, který reaguje na dnešní problémy soužití, naplňuje dlouhodobý dramaturgický rámec této scény - po celá desetiletí zde vznikaly inscenace, jež s citlivostí a ironií zkoumaly mezilidské vztahy, a přitom nezapomínaly diváka pobavit. Komuna v tomto směru pokračuje v tradici: ukazuje rozpad i blízkost, úsměv i hořkost, a činí tak s lehkostí i vážností zároveň.
Komuna je sondou do lidských vztahů, do otázek sdílení, autenticity a zodpovědnosti. Představení přes svou zdánlivou jednoduchost nenabízí jednoznačné odpovědi. Je to zrcadlo, které se nedá obejít. Ani v divadle, ani v životě. Skleněný dům snů i pravd kam všichni vidí, a zároveň si danou pravdu dokáží posoudit podle svého úsudku.

☆☆☆☆☆

Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Komuna

Překlad Michaela Weberová; režie Ondřej Sokol; dramaturgie Markéta Kočí Machačíková a Barbora Sedláková; scéna Adam Pitra a kostýmy Katarína Hollá.

Osoby a obsazení: Erik (Vasil Fridrich); Anna (Lucie Žáčková); Freja (Josefína Marková); Ole (Václav Šanda); Ditte (Ha Thanh Špetlíková); Steffen (Jakub Burýšek); Mona (Markéta Stehlíková); Virgil (Viktor Zavadil); Emma (Romana Widenková) a Ministr, ze záznamu (Vít Kolář).
Premiéra 6. června 2025, Činoherní klub Praha

📘 www.cinoherniklub.cz