Ne tak černé jak by se zdálo – Ultima Vez a nieuwZwart
autor: archiv
zvětšit obrázekNová čerň – nieuwZwart je název nejnovějšího kusu vlámského choreografa Wima Vandekeybuse, který mělo pražské publikum možnost shlédnout v těchto dnech v pražském Divadel Archa ve velmi krátké době po letošní květnové premiéře v Barceloně.
Představení, které vytvořil Vandekeybuss se svým souborem Ultima Vez – tentokrát ve zcela novém složení se sedmi novými tanečníky a tanečnicemi (Tanja Marin Fridjónsdóttir, David Lorenc, Bénédicte Mottart, Olivier Mathieu, Máté Mészáros, Ulrike Reinbott, Imre Vass, Kylie Walter), sahá obecně ke kořenům zrodu života a ke kořenům vlastním v ponoru do nejhlubších sfér nitra jednotlivce.
Ze tmy se noří jeskyně? se stíny pravěkých lidí, do níž vpadá matné světlo. Postavy pomalu přecházejí sem a tam, pod nohama se vzdouvají vlny hliníkové folie a jejich šustění se mísí s metafyzickou hudbou. Očekává se čin, úderem blesku naráz nastává proměna. Z vln se křečovitě derou nahá těla, jsou lidská formou, ale jejich vytí a svíjení je nelidské. Za strašného utrpení se rodí život z temnoty do světla, z vodstev do světa, aby tu organismy postupně nabývali lidské podoby, bojovali o ní, ztráceli ji, neustále oscilující mezi animalitou a lidskostí, nakonec rozklad a zánik a splynutí s počátkem.
Představení pracuje s nejnižšími pudy a instinkty, s destrukcí, agresivitou , sexualitou a interpreti jakoby zde odkrývali nejtemnější stránky své individuality. Oblékají se do „lidskosti“ a svlékají, rozehrávají na zemi řadu originálních pohybů, gest a zvuků, odpozorovaných snad z epileptických záchvatů nebo chování šílenců. Přechod do lidské dimenze má logiku v chůzi lidoopů, ve vzpřímené poloze domorodé rituály, folklór, street dance a akrobatika bojových sportů. Destrukce, kdy tělo vypovídá poslušnost. Co je tady rozepsáno, mísí se dohromady, běží současně. Střídání „lehů a letů“ – povrch a prostor je zabydlen rovnocenně, skoky, zvedanými figurami nejneuvěřitelnějších forem, pády na zem, v půvabných plynoucích pásmech, ve vyhrocených agresivních střetech, v legráckách, jejichž zásluhou černota tématu lehce vybledává. Přes „oddychové“ momenty neúnavně po celých více než devadesát minut představení se tanečníci absolutně vydávají, nešetří se, na hraně fyzických možností a přitom precizní. Vše má od počátku rytmus, spád, i když v závěru se inscenace už jaksi vyčerpává, rozmělňuje se v monotónnosti než nastane tušený pád zpět do vln aluminiového „praoceánu“.
Spojující linií jednotlivých obrazů je průvodkyně v bílém, která recituje anglicky poetický text vlámského autora Petera Verhelsta o zrození a zániku. Prochází scénou a hledištěm, pohybuje se vedle dění, její postava si vede svůj nezávislý život- šplhá po zábradlí, „cvičí“ na hrazdě pod pódiem, na němž se „vznáší“ tříčlenná kapela – Mauro Pawlowski, Elko Blijweert, Jeroen Stevens.
Hudbu k představení složil Mauro Pawlowski, člen belgické indie skupiny Deus. Živý hudební doprovod má podobný náboj jako tanec a je stejně důležitým prvkem představení.
Soubor Ultima Vez s choreografiemi Wima Vandekeybuse vystupoval v Praze už šestkrát (naposledy Spiegel v roce 2006) a jeho produkce včetně té nejnovější patří po technické stránce k tomu nejlepšímu, co se u nás v současném tanci dá vidět.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Bílá Voda míří na prkna naší první scény
Činohra národního divadla chystá dramatizaci románu Bílá voda od spisovatelky Kateřiny Tučkové. Premiéra 9. kv celý článek
HUDBA
Eurovision Song Contest 2024
Eurovision Song Contest 2024
Přímý přenos prvního semifinále ze švédského Malmö, kde se letos koná 68. ročn celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Kultovní punkový opus Jubilee
Jubilee
Dokud je hudba dost nahlas, neuslyšíme, jak se hroutí svět! Kultovní punkový opus s mnoha známými p celý článek