Scéna.cz 

Viola incognita

Tento kompaktní disk Radioservisu nám poskytuje příležitost nejen k rozšíření obzoru o existujícím violovém repertoáru, ale také o tom, jak se proměňovala violová literatura v průběhu první poloviny 20. století. Violista Pavel Cypris, brněnský odchovanec prof. Ladislava Kyseláka a dnes zástupce vedoucího viol v České filharmonii spolu s na slovo vzatým specialistou na hudbu 20. století a hudbu soudobou, klavíristou Danielem Wiesnerem, se tu přestavují ve violových sonátách, které vznikaly v různém období první půle minulého století, přičemž postupují od modernějších kreací k těm starším. První a poslední nahranou skladbu od sebe dělí 42 let, přičemž druhá prezentovaná kreace leží svým vznikem přibližně uprostřed. Začátek patří 1. violové sonátě Daria Milhauda, pro jejíž kompozici našel skladatel v roce 1944 v San Francisku oporu jak v typické formě barokních mistrů, tak v samotné barokní invenci, takže nebýt jejího moderně uvolněného harmonického myšlení a modernější přímočarosti ve vedení hlasů, byla by ve svých rychlých větách od barokní hudby téměř k nerozeznání. Do typicky milhaudovského světa, prostoupeného nádherně rozezpívanou linkou violy a na to často sekvencovitě navazujícími pásmy klavíru, nás však zavádí vstupní část (Entrée), působící jako magické lákadlo. Velmi sugestivně působí uprostřed přirozeně spontánně odvíjených rychlých partií také Pavlem Ciprysem tklivě rozkryté Air, umocněné zajímavým efektem v podobě kontrastu mezi tlumeným zvukem violy a témbrově moderně rozrezonovanými akordy klavíru. Hindemithova raná 1. violová sonáta z roku 1919 překvapuje hned od své první věty (s příznačným názvem Fantazie) mocně proteplenou violovou linkou.

S takto romanticky uvolněnou melodikou, Pavlem Ciprysem velmi citlivě rozkrytou, se u Hindemitha často nesetkáme, stejně jako s pouze prostou imitací klavíru, kdy to, co doznělo ve viole, se v klavíru pouze prostě opakuje nebo jemně rozvádí. Navíc – v kontrastní fázi, která následuje, postřehneme v klavíru i jemné záchvěvy impresionistických harmonických obratů. Druhá věta, koncipovaná jako téma s variacemi, pokračuje po výrazové stránce v intencích úvodní části, ke slovu však přichází působivá gradace, v níž klavír v sousedství violové zpěvné linky ve Wiesnerově podání exhibuje. Finále je opět variační, přičemž nosnost tématu, které prochází obměnami, staví spíš opět na svém fantazijním náboji než na pregnantním rytmickém vyprofilování – i ze stále nových modelů, které se zde v průběhu věty řetězí, jako by vyzařovalo autorovo přímo posedlé zaujetí fantazií. Roku 1902 komponovaná Violová sonáta z kompozičního odkazu u nás téměř neznámého ruského rodáka německé národnosti Alexandera Gustava Adolfoviče Winklera by se skutečně mohla stát osvěžením stávajícího violového repertoáru, a to díky svému osobnostnímu melodickému náboji, uceleně vyváženému kompozičnímu tvaru i vděčné nástrojové stylizaci. Intonační svět mistrů pozdního ruského romantismu jako by se tu prolínal s koncepčností brahmsovskou, a to vše nám duo Ciprys – Wiesner prezentuje velmi přesvědčivě. Vstupní věta má velký výrazový záběr, scherzosní věta druhá téměř mendelssohnovský švih, i když přetavený do hutnější zvukovosti, a variační finále, jejíž téma je převzato ze staré bretaňské balady (skladatelem notně „poruštěné“) by se dokonce mohlo vyjímat – podobně jako scherzo – na koncertních pódiích jako samostatné repertoárové číslo. Dvojjazyčný buklet je vybaven precizně.

RADIOSERVIS CR0386-2
Viola incognita
Darius Milhaud: Sonáta č. 1 pro violu a klavír, op. 240, Paul Hindemith: Sonáta F dur pro violu a klavír, op. 11, Alexander Gustav Adolfovič Winkler: Sonáta pro violu a klavír, op. 10
Pavel Ciprys – viola, Daniel Wiesner – klavír
Nahráno v Pražském rozhlasovém studiu v letech 2006 a 2007, hudební režie Jiří Gemrot, masterting Miroslav Mareš. Celkový čas 57:30
Zdroj Hudební rozhledy 02/2010 - Miloš Pokora