Scéna.cz 

Deník Anny Frankové měl v Brně českou premiéru

Deník, který dostala Anna Franková ke třináctým narozeninám a do kterého si zapisovala dojmy a touhy dospívající dívky, by sám o sobě nebyl ničím výjimečným, kdyby se to nestalo v roce 1941 a kdyby nešlo o židovskou dívenku žijící v okupovaném Amsterodamu. A kdyby po deportaci celé rodiny v roce 1944 do koncentračního tábora deník nezachránila statečná paní Miep Giesová.
Ruský skladatel Grigorij Fried použil 21 epizod z deníku a vytvořil strhující monooperu pro jednu zpěvačku, která po celou dobu představení nesejde ze scény. Je to obrovská pěvecká i herecká příležitost pro sopranistku s dramatickým, temnějším zabarvením, schopnou v plné síle hlasu obsáhnout rozpětí od malého g až po h². Základní hlasová poloha je přitom střední a nechybí ani využití prózy a výkřiků. Předpoklad srozumitelnosti slova se samozřejmě předpokládá, stejně jako schopnost hereckého ztvárnění niterných emocí dívky, dospívající pod tlakem hrozící fyzické likvidace.

Všechny tyto předpoklady splňuje představitelka Tereza Merklová v inscenaci, kterou nastudoval soubor opery Národního divadla v Brně, dokonale. A to přesto, že akustika Reduty není ideální, a přesto, že je někdy zpěvačka nucena podávat výkon zaklesnutá v nejhornější části scény. Srozumitelnosti napomáhají titulky, i když se sníženou viditelností. Pravdivost hereckého podání ulehčuje protagonistce její křehký, dívčí zjev a dokonce i určitá podobnost se skutečnou Annou. Divák jí bez problémů věří naivní víru a touhy, prožívá s ní lásku i touhu po svobodném nadechnutí a bojí se s ní, když je nebezpečí odhalení. Německý režisér Hainz Lukas-Kindermann vede zpěvačku citlivě a nápaditě, využívá celé plochy jeviště včetně jeho nejvyšších částí a emoční hnutí a osobnostní vývoj dospívající dívky odkrývá něžně a citlivě. Daří se i střídat kontrastní výrazové polohy, což eliminuje nebezpečí jednotvárnosti. Silný je moment, kdy dívka využívá židovskou hvězdu jako zrcátko, pak milovaný předmět a nakonec ji zahazuje jako příčinu neštěstí. Podařilo se i dovést představení k vrcholu až v závěru, kdy se prudce rozrážejí dveře a dívku oslňuje ze zákulisí ostré světlo.
Emoce jsou skvěle dotvářeny hudebním zpracováním. Desetičlenný orchestr pod taktovkou dirigenta Národního divadla v Praze Davida Švece hraje s plným nasazením, přesto nikde zpěvačku nekryje. Realizuje se vždy jen tam, kde je mezihra, která dokresluje hereckou akci. Autor se nevyhýbal ani použití jazzu, sladkých melodií či aleatorice a atonálních postupů. Hudba je mnohotvárná, nosná a až filmově zvukomalebná. „Je to neuvěřitelné, jak se orchestr hudbou nadchl, už na první zkoušce všichni uměli perfektně své party, zkoušky byly velmi milé,“ smál se po premiéře spokojeně dirigent. „Trochu jsem pomohl zvuku tím, že jsem upravil dynamiku a snížil dynamickou sílu o jeden stupeň, někdy i snížením počtu v sekci nástrojů, abychom zpěvačku nekryli. Zato si to vynahrazujeme ve forte tam, kde emoce vrcholí, nebo kde je mezihra,“ prozradil tvůrčí tajemství dirigent. Tím potvrdil svoji schopnost cítění s jevištěm a pocit odpovědnosti za celkový efekt díla, což není vždy u dirigentů samozřejmostí.
Umělecký účinek díla podtrhuje jednoduchá a nápaditá scéna Daniela Dvořáka. Obrovské dřevěné okno s vnitřním křížem, trochu nakřivo, rámuje celou scénu a současně ji rozděluje i do poschodí, kam protagonistka šplhá po dřevěném žebříku. Zadní plocha je stěna, na kterou se dá i psát a horní patro je půda, ze které je vidět celý Amsterodam. Změny nálad jsou provázeny barevnou projekcí. Jednoduché šatky se proměňují kabátkem a nakonec se sundají a dívka zůstává v závěru jen v bílém kombiné, jako symbol nevinnosti.
Představení je realizováno v koprodukci se Staatstheater v Mnichově, jiný je jen orchestr a zpěvačka. V Mnichově je realizace v němčině, v Brně se zpívá česky. Z praktických důvodů, neboť originální libreto si napsal skladatel v ruštině a Anna psala svůj deník holandsky. Text v jazyce posluchače navíc přispívá ke sdělnosti a intimitě díla.
Uvedení premiéry se konalo v den, kdy se připomíná památka obětí holocaustu. Proto na představení, které se bude hrát i pro školy, navazují i workshopy k mezinárodní putovní výstavě a tvůrčí soutěž pro studenty středních škol na téma „Žijeme v barevném světě“.

Brno, Národní divadlo v koprodukci se Staatstheater München – Grigorij Fried: Deník Anny Frankové. Dirigent David Švec, režie Hainz Lukas-Kindermann, scéna Daniel Dvořák. Premiéra 27. 1. 2010 v divadle Reduta. Zdroj Hudební rozhledy 03/2010 - Karla Hofmannová