Scéna.cz 

Caligula - poukazuje na nezpochybnitelné kvality Baletu Pařížské opery

Po LABUTÍM JEZEŘE je přímý přenos baletní insenace CALIGULA již druhou příležitostí, jak díky návštěvě kina Světozor v Praze bez náročného cestování do Paříže zhlédnout představení Baletu Pařížské opery v Palais Garnier.

Druhá choreografie tanečníka Baletu Pařížské opery Nicolase La Riche, který pocítil choreografické ambice, se soustřeďuje na období krátké vlády římského císaře Caliguly ( rok 37 – 41 n.l.).

Caligula („botička“ jak jej v dětství přezývali vojáci podle malých vojenských bot), syn populárního vojevůdce a císaře Germanika, se během historie stal přímo symbolem deviantního držitele moci. I když není zcela jisté, zda napáchal všechny zlé činy a zvrhlosti, které se mu připisují, existuje dost prokazatelných faktů, z nichž jako osvícený panovník nevychází. Zatímco počáteční fáze jeho vlády proběhla poměrně v klidu a dokonce se dá mluvit o jistém populismu – organizoval veřejné hry, nechal budovat stavby akvaduktů, snížil daně atd – po prodělané nemoci se jeho povaha zásadně proměnila. Hovoří se o encefalitidě, o schizofrenii a není pochyb, že se v určitých momentech choval jako šílenec.

La Riche se pokusil vystavět příběh Caliguly s pomocí dramatika Comedié Francaise Guillauma Gallienna s větším důrazem na císařovy duševní stavy a zároveň vytvořit určitou metaforu současného megalomanství.
Nijak dramatický, až poklidně uplývající děj, vyjadřovaný i podobně poklidným pohybovým slovníkem, je bez tištěného programu (nakonec i s ním) obtížně dešifrovatelný. Výstupy se odehrávají v blocích, ve sborech oděných do podobných kostýmů splývají důležité postavy s ostatními - Caesonia– Caligulova manželka ve skupině žen, Chaerea - iniciátor Caligulovy smrti ve skupině senátorů.
Císař, jasně identifikovaný oděvem a sólovými výstupy, nečiní dojem sebevědomého vládce, tyrana a zvrhlíka ale spíše elegantního mladíka s nepřítomným ale nikoliv šíleným výrazem, který neodkládá s výjimkou poslední scény. Lze těžko uvěřit, že někoho nenávidí nebo miluje, i urážky, týrání nebo zabití se dějí jakoby nedopatřením než v důsledku emotivního výbuchu. Pak ani nenávist a motivy k vraždě u jeho odpůrců nejsou přesvědčivé.
Caligula prý byl zamilován do Měsíce a personifikovaná Luna k němu také přichází na návštěvy. Lyrické duety Luny a císaře patří k jistě k nejlepším momentům. Císař miloval svého koně Inicitata do té míry, že jej chtěl jmenovat konzulem, jak praví fámy. Scéna s poklusávajícím a poskakujícím koníkem je v trochu jednotvárné atmosféře příjemným osvěžením.
Sílu získává představení vlastně až v posledním obraze, kde umírající Caligula paradoxně poprvé skutečně „ožívá“.

Uhlazenost a elegance a nepřítomnost skutečného zla pramení patrně ze zásad a klasického Racinova dramatu. V jeho smyslu je dodržen i koncept jednoty času, místa a děje a schéma pěti aktů po třech obrazech. V jednotlivých jednáních oddělují navíc některé scény mezihry mima Mnestera a jeho tří společníků, jehož umění císař s hereckými ambicemi velmi obdivoval.
Kostýmy inspirované rytinami J. Gautiera d´Agoty z roku 1746 navržené Olivierem Beriotem) odkazují na neurčitý čas podobně jako uspořádání scény s minojskými sloupy, monumentálním schodištěm v zádním plánu a videoprojekcí oblohy, která jediná podléhá změnám. (Daniel Jaenneteau -scéna, Dominique Bruguiere – světelný design).
Členění do jednání zvýrazňuje i Vivaldiho hudba Čtyři roční období, prokládaná elektroakustickou kompozicí Louise Dandrela, která má v uplývání roku symbolizovat běh lidského života. Mohou vzniknout pochybnosti, zda tato volba splnila svůj účel. Nezdá se, že tanec až na určité sekvence vychází z hudby, ani, že jde proti. Jakoby oba prvky dlely vedle sebe aniž by si překážely. Tedy ani hudba – ve vynikající interpretaci orchestru řízeného prvním houslistou Frédericem Laroquem.- nenapomohla k většímu dramatickému náboji.

Balet Caligula měl v Pařížské opeře premiéru v roce 2005. Nejedná se o dílo příliš objevné a vzbuzující velké emoce. Přesto poukazuje na nezpochybnitelné kvality Baletu Pařížské opery, jednoho z nelepších světových ensemblů, které spočívají především v tanečním umění interpretů. Nejvýznačnější osobnosti souboru – Stéphane Bullion (Caligula), Clairmarie Osta (Luna), Nicolas Paul (Mnester), Aurélién Houette (Chaerea), Mathias Heymann (kůň Incitatus), Eleonora Abbagnato (Caligulova manželka) a další zde pracovaly s celkem ordinérním neoklasickým výrazovým materiálem (obměněným občasnými modernistickými variacemi) způsobem, který těžko nachází konkurenci. Díky detailním záběrům si tanec mohli vychutnat diváci v kině možná ještě lépe než publikum přítomné představení v divadelním sále.

Organizátoři se nespokojili s pouhou projekcí a připravili pro návštěvníky ještě navíc zajímavý zážitek – diskuzi k tématu za účasti význačných tanečních kritiček Niny Vangeli a Lucie Dercsényiové, iniciátorky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové a vzácného hosta tanečnice Barbory Kohoutkové, která úspěšně působila a působí v zahraničí - např. u Johna Neumeiera nebo ve Finském národním baletu.