Scéna.cz 

Hudební rozhledy – březen 2011

Newyorská filharmonie, založená roku 1842, patří k nejstarším orchestrům na světě, navíc historií a uměleckou kvalitou rozhodně k těm naprosto nejlepším. V Praze hostovala naposledy se svým šéfdirigentem Kurtem Masurem. Jak zněla pod taktovkou jeho nástupce, Lorina Maazela, jsme posoudit nemohli, teď ale máme šanci okusit, co znamená pro New York Philharmonic „nová epocha“ – tak Američané označují čas, kdy legendární taktovku přejal Alan Gilbert. Newyorskou filharmonii dirigoval pravidelně od roku 2001, orchestr si jej v pozici hostujícího dirigenta pečlivě testoval. Tehdy působil Alan Gilbert porůznu v Evropě, hlavně jako šéfdirigent u Královské filharmonie ve Stockholmu. My jsme jej zažili před třemi lety, kdy s taktovkou předstoupil před hamburský Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu. Gilbert diriguje výraznými gesty, ale neokázale, není showman a nestaví se do reflektorů. Na čem mu záleží, je hudba, kvalitní hudba.

Vídeňská státní opera má po devatenácti letech od sezony 2010/11 nového generálního ředitele. Rakouská ministryně kultury Claudia Schmied oznámila plánovanou změnu na tomto postu tři roky předem (!), už v červnu 2007. Pětasedmdesátiletého legendárního divadelního ředitele Ioana Holendera tak vystřídal o dvacet let mladší Dominique Meyer. Holender se s Vídeňskou operou rozloučil vskutku velkolepě – pro program svého večera na rozloučenou, na který se sjely osobnosti z celého světa, si vybral Parsifala a Plácido Domingo mu věnoval svůj osobní dárek – ve finále vystoupil v hlavní roli. Objektivně je ovšem třeba připomenout, že prakticky všichni předchozí šéfové Státní opery odtud odcházeli znechuceni a výměna vedení měla vždy téměř povahu skandálu. Tentokrát ale vše proběhlo bez problémů, a tak jsme se zeptali: jak se na své téměř dvacetileté období v čele Vídeňské státní opery dívá odcházející Ioan Holender a s jakými ambicemi do ní vstupuje Dominique Meyer.

Už teď lze s jistotou tvrdit, že se na samém počátku ledna v Praze odehrála jedna z vrcholných kulturních událostí roku – za mimořádného zájmu publika se 10. 1. ve Smetanově síni Obecního domu představil německý tenorista Jonas Kaufmann, který s atraktivním vzhledem filmové hvězdy dokonale ovládá svůj temně zbarvený, hlouběji posazený, a přece zářivý tenor. Skvělé dechové dispozice mu umožňují účinně, a přesto uměřeně pracovat s dynamikou tónu, rozvíjet jímavá pianissima do opojného forte a naplno se opírat do zcela bezpečných výšek. Zpívá Verdiho, jako by byl pro něj stvořen, a totéž platí i pro francouzský lyrický repertoár a italské veristy. A nejinak to jistě bude i v Mozartovi, Beethovenovi či ve Wagnerovi, které ovšem v Praze neukázal. Program večera sestavil z árií italských a francouzských klasiků 19. století, při jejichž provedení ho doprovázel Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, řízený Jochenem Riederem.

Když na podzim roku 1992 uplynulo šedesát let od narození a zároveň deset let od úmrtí Glenna Goulda, odehrály se v kanadském Torontu oslavy připomínající Den nezávislosti. Ulicemi proudily davy dětí oblečených v typickém gouldovském oděvu – dlouhém kabátě a vlněném baretu, odhalovaly se sochy, koncerty na jeho počest nebraly konce, vše za pozornosti světových médií. Žádný jiný pianista – a instrumentalista vůbec – nedosáhl podobného kultovního statutu jako tento excentrik. O kom bylo napsáno více článků a knih? Čí nahrávky byly analyzovány detailněji? Komu se dostalo podobné literární pocty jako Gouldovi, kterého zvěčnil Thomas Bernhard v povídce Ztroskotanec? Gouldova kariéra na pódiích trvala překvapivě krátce – do roku 1964. Přesto nesmírná popularita, jaké se rodák z Toronta těšil za svého života, neslábne ani třicet let po jeho smrti. Důkazem toho jsou mimo jiné i lékařské výzkumy, které se snaží dopátrat fyziologických příčin jeho výstředního chování.