Scéna.cz 

Jan Dismas Zelenka: Il serpente di bronzo

Ke koloritu katolických oslav velikonočních svátků u drážďanského dvora patřilo provádění italských oratorií večer na Velký pátek a odpoledne na Bílou sobotu. Tato tradice se držela od roku 1724 až do 1825, což je nejdéle ze všech zaalpských zemí. V roce 1730 dostal příležitost ke kompozici takového oratoria Jan Dismas Zelenka, který spolu se svým libretistou, dvorním básníkem Stefanem Benedettem Pallavicinim, zvolil starozákonní námět o bronzovém hadu – Il serpente di bronzo. Jeho děj se odehrává v době odchodu Izraelitů z Egypta, z nichž někteří žehrají na útrapy cesty. Protože nezastírají, že by raději zůstali v Egyptě, než by cestovali pouští, rozhněvají tím Boha, který na ně sešle jedovaté hady. Na Mojžíšovu přímluvu se však slituje a přikáže mu, aby odlil hada a vztyčil jej nad zástupem lidu. Ten pak uzdraví každého, kdo na něj pohlédne. Na symbol hada na Kristově kříži (Jan 3:14) pak Mojžíš poukáže ještě před závěrem oratoria v árii Uno vero, eterno e santo, která je vrcholem celého oratoria. Velmi netradiční, avšak z hlediska děje nevyhnutelné, je dvojí přímé vystoupení Boha. Pallavicini vytvořil jednoduchý děj připojením několika postav k původnímu biblickému textu.

Zelenkovo zpracování je mimořádně dramatické. Namísto obvyklé úvodní předehry celé oratorium rámuje koncertantní dvojsbor a vrcholně virtuózní jsou také samotné árie, jež jsou propojeny recitativy. Kromě samotné duchovní roviny sem Zelenka s Pallavicinim mistrně zapojují také rovinu lidského utrpení, když Egla truchlí nad umírajícím synem, jehož uštkl jeden z hadů. I když není jasné, zdali se Zelenka na podobě libreta podílel, rozhodně mu nabízí bohaté možnosti pro realizaci hudebních myšlenek Z pramenů je patrné, že toto oratorium bylo provedeno několikrát, neboť zpěváci, jejichž jména jsou uvedena na dochované partituře, nebyli premiéře v roce 1730 přítomni.
Úspěšnou nahrávku vydavatelství Nibiru, která nyní vychází v reedici, realizoval Adam Viktora se svým souborem Ensemble Inégal. Sólové obsazení je skutečně hvězdné. Ozdobou je zejména vynikající výkon sopranistky Hany Blažíkové, která má v postavě Egly jedinečnou příležitost předvést jak svoje strhující koloratury, tak i mistrovské provedení Zelenkova lamenta – nářku Egly nad umírajícím synem, o němž jsem se již zmínil. Je až neuvěřitelné, že se jednalo o záskok doslova na poslední chvíli! Spolu s ní jsou zástupci izraelského lidu také kontratenorista Alex Poter (Azaria) a altistka Petra Noskaiová (Namuel), jejichž výkony jsou také výborné. Velice dobrý je tenorista Jaroslav Březina coby Mojžíš, který je sice proti ostatním pěvcům více divadelní, zároveň však nepostrádá interpretační jistotu, dobrou intonaci i jasnou výslovnost. Druhým vrcholem mezi sólisty je pak basista Peter Kooij, jehož provedení role Boha je skutečně dechberoucí. Vynikající pěvecké umění se tu spojuje s mimořádným citem pro závažnost tématu a volba Kooije je rozhodně z těch nejlepších možných. Velmi náročné jsou také oba krajní dvojité sbory, které jsou skvěle provedené. Pěveckou složku doplňuje orchestr, jehož party jsou bohatě prokomponované, což je pro drážďanskou tvorbu typické. Jeho hra je zvukově velmi plastická, dynamická a po artikulační stránce detailně propracovaná. Doprovody jsou jemné, zároveň jsou však průzračně jasné všechny detaily bohaté Zelenkovy partitury. Orchestrální místa pak vytvářejí rovnocenný dialog k sólistům a upomínají na vysokou kvalitu drážďanského dvorního orchestru.
O zaslouženém úspěchu této nahrávky svědčí nejen její současná reedice, ale také ocenění francouzského časopisu Diapason. Poslech Zelenkova Bronzového hada je však i opakovaně nevšedním zážitkem. Škoda je jen toho, že neprošel novou opravou doprovodný text, obsahující jazykové nedokonalosti.
NIBIRU 0146-2211
Jan Dismas Zelenka: Il serpente di bronzo, ZWV 61
Hana Blažíková – Egla (soprán), Alex Poter – Azaria (kontratenor), Petra Noskaiová – alt (Namuel), Jaroslav Březina – Mojžíš (tenor), Peter Kooij – Bůh (bas), Ensemble Inégal, dirigent a umělecký vedoucí Adam Viktora
Nahráno v Rothmayerově sále Pražského hradu 18.–21. 8. 2005, hudební režie Petr Řezníček, zvuková režie Aleš Dvořák. Reedice 2011. Celkový čas 67:20. Zdroj Hudební rozhledy 08/2011 - Lukáš Vytlačil.