Scéna.cz 

Divadlo, které mluví, zpívá a tančí

I tak, dnes už ustáleným úslovím teatrologa a muzikálového specialisty Ivo Osolsobě by bylo možno zjednodušeně charakterizovat představení stěžejního repertoárového kusu pekingské opery Opičí král, které se v provedení tchajwanského souboru Kuo-Kuang uskutečnilo 2.a 3. června v rámci Pražského jara na jevišti Národního divadla. Ačkoli v pekingské opeře či přesněji v klasickém čínském ťing si (metropolitním divadle)se opravdu mluví, zpívá i tančí a v tomto případě nádavkem ještě navíc také bojuje v duchu prastarého bojového umění wu-šu, rozdíly od evropské opery i amerického muzikálu jsou přesto evidentní. Příbuznost s evropskou operou je přinejmenším v monumentálním záběru ťing-si, jehož hlavní živnou půdou jsou mytologické náměty,legendy, báje či výpravné pohádky. Tímto heroickým a zároveň vpravdě nadzemským rozměrem, utvrzeným navíc specifickými konvencemi a symbolikou (např.dvojicí bažantích per lingc´, označujících mimozemské bytosti), přesahuje zároveň čínské operní divadlo zpravidla veskrze přízemní muzikál. Oproti opeře v našem slova smyslu ovšem nemají klasické kusy ťing-si původní hudbu.Jejich hudební složka těží z jakési zásobárny tradičních nápěvů, pří značných motivů a zejména rytmických postupů šestičlenného ansámblu bicích nástrojů, který organizuje a stmeluje veškeré hudební dění včetně vokálního projevu protagonistů, doprovodu bojových scén a hry ostatních dechových a strunných nástrojů (jejich party jsou zaznamenány vzorci-modely v číselné notaci).

Pro pražské hostování souboru Kuo Kuang se přibližně dvouhodinový výběr pěti episod z rozsáhlého cyklu příběhů Opičího krále podle námětu oblíbeného čínského románu Putování na Západ z 16.století ukázal s ohledem na naše publikum přímo ideální volbou (před třemi lety triumfoval ansámbl z Tchaj-pej se stejnou inscenací na prestižním světovém divadelním festivalu v Avignonu). Vůli nebes, jejich králů,vládců i samotného Nefritového císaře se vzpouzející opičák Sun je bezpočetnými generacemi Číňanů milovaný hrdina. Jeho taškařice, vynalézavé úskoky, odvaha a schopnost vypořádat se s celými zástupy nejrůznějších božstev, Černým drakem, Bílým tygrem, Rudým orlem a dokonce s celým nebeským vojskem s jeho vojevůdci uvádějí v bezmezné nadšení nejenom domácí čínské publikum, ale jsou schopné podmanit si i evropského diváka. Obecenstvo je totiž opičákovi kromě jeho vlastního stáda opiček důvěrným partnerem, kterému se svěřuje, prozrazuje mu své plány,takže se stává bezděčným sympatizantem jeho troufalých kousků. Oproti pouze fištronem vyzbrojeného naše ho Kašpárka je Sun Wu-kchung obdařen navíc nadpřirozenými schopnostmi, když v zahradě u Nebeského rybníka spořádá na posezení broskve nesmrtelnosti, dozrávající jednou za osm tisíc let a v alchymistické dílně Starého mistra vypije elixír věčného mládí a schroupe zázračné pilulky. V Praze ztělesnil Suna jeden z nejlepších současných čínských představitelů wu-šeng (bojo vých reků) Ču Lu-chao.
Ostatně všichni protagonisté představení jsou skutečnými mistry pověstných pěti technik (úst, rukou, očí, těla a kroků), vynikajícími akrobaty, schopnými metat ve vzduchu kotouly, zacházet s meči, bojovými tyčemi a střapatým bičem ma-pien, kte rý v čínském divadle personifikuje koně, dokonale napodobit chování opičí smečky a ještě přitom všem zpívat či pitvořit se ve svérázné intonaci deklamovaných promluv (skvělá komická dvojice koňských pacholků Čchen Čching-che a Chao Chaj tchanga). Účinek místy až ohromující podívané znásobují magické masky, které si čínští umělci malují na obličeje sami bez pomoci maskérů, a výpravné, barvami hýřící hedvábné a brokátové kostýmy s bohatým vyšíváním. Dodržování kodifikovaného souboru pravidel a zvyků, které čínskému divadlu vtiskují jeho charakteristicky mýtický ráz, má přitom pomoci sám zbožnělý tchangský císař a údajně i hráč na flétnu ti Ming-chuang, jehož sochy vévodí obětním oltářům v zákulisí většiny čínských operních divadel. Jak jsem se sám přesvědčil při návštěvě divadla Kuo-Kuang (Chlouba národa), mají ho i v Tchaj-pej, a jak se nám svěřil jeho ředitel Wu Žuej-čchüan na tiskové konferenci, dodržují aktéři tento žehnací rituál i na evropských zájezdech.
Snad jedinou vadou pražských představení bylo umístění třináctičlenného hudebního tělesa namísto obvyklého místa na pravé straně scény do orchestřiště pod jevištěm, takže diváci byli trochu ošizeni o vizuální dojem z roztodivných nástrojů i zvláštních technik jejich ovládání (např. okouzlující glissanda páru bronzových činelů nao-po, jejichž původ sahá kamsi až do dynastie Suej v 6.století). Naopak chvílemi málo čitelné titulkovací zařízení vynahradil návštěvníkům Národním divadlem vzorně vypravený, obsažný program, který připravily sinoložky Olga Lomová a Dana Kalvoová.