Scéna.cz 

Festival smyčcových kvartet

Ještě neskončily prázdniny a v Praze už se protrhl pytel s různými hudebními festivaly. Jedním z nich byl i 8. mezinárodní festival smyčcových kvartet k poctě Antonína Dvořáka. Jeho jedenáct koncertů proběhlo od 30. 8. do 8. 9. Mezinárodní festival názvem a vynikajícími výkony interpretů, ve všem ostatním spíš řada nepříliš pečlivě připravených turistických koncertů. Začněme honosným programovým sešitem: Grafická úprava výborná, kvalitní papír, mnoho reklamy (ta ovšem k věci patří), ale vlastní informace nepřesné, přehozené pořadí skladeb, chybná popiska pod fotografií Stamicova kvarteta, chybné opusové číslo u Sukovy Meditace a – přestože místa by bylo dost – vůbec žádné informace o skladatelích a skladbách! Většinu publika tvořili anglicky a německy mluvící posluchači, je proto škoda, že pořadatel nevyužil možnosti informovat je ani o českých skladbách programu.
Koncerty se konaly v architektonicky skvostných prostorách Prahy. Po všech stránkách výborně se osvědčil Sladkovského sál Obecního domu, který je po zdařilé rekonstrukci budovy dobře zvukově izolován od ostatních sálů, má pro smyčcový soubor vyhovující akustiku a je i důstojným prostředím. Jinak je tomu v Zrcadlové kapli Klementina. Nejen, že tam vrže každá i neobsazená židle, nadto je celková akustika příliš nosná, takže už první forte hrozí zvukovou katastrofou. A protože se pořadatel nepostaral o fun-gování šatny, seděli posluchači s deštníky a kabáty v klíně. Opravdu jsem litoval výborně hrající Aron Quartet z Vídně, že právě jim byl přidělen tento „nefestivalový“ prostor. Další nevhodný prostor je bazilika sv. Jiří, která nemá žádné zázemí. Kdo počítal se záludnostmi pražské dopravy a měl tu smůlu, že přišel na koncert 1. září o více než 15 minut dříve, toho nechali pořadatelé v prudkém dešti moknout. Ani akustika baziliky není příliš vhodná pro smyčcový soubor.

Dramaturgie festivalu: Odečteme-li jazzovou část koncertu kvarteta Apollon (specialita souboru, která mohla alespoň trochu oživit jinak stereotypní dramaturgii), zaznělo celkem 31 skladeb, z toho 27(!) z 18. a 19. století, pouze 4 z první poloviny 20. století (Suk, Janáček, Ravel, Martinů). Na programu bylo devět skladeb Dvořákových, to je v pořádku u festivalu, věnovaného jeho poctě, ale zazněl také sedmkrát Mozart. Z charakteristik jednotlivých souborů se přitom dozvídáme, že některé z nich se „stávají zasvěceným interpretem hudby našeho věku“ (charakteristika Kocianova kvarteta, obdobně to platí pro Stamicovo kvarteto), přesto dala dramaturgie přednost osvědčeným skladbám minulých věků. To je pro festival, který není specializován na hudbu určitého období, zcela nepřijatelné. Výběr souborů byl velmi kvalitní, přesto nechápu, proč některá kvarteta vystoupila na festivalu dvakrát a zcela pominuty zůstaly soubory mimopražské. Měli bychom si uvědomit, že hudba v Čes-ké republice nežije pouze v Praze. Po-zvání alespoň jednoho souboru z jiného českého města by k tomu přispělo. Za-hra-niční kvarteta vystoupila dvě, pod holandskými barvami vystupující Sharon Quartet a vídeňský Aron Quartet.
Z jedenácti koncertů jsem jich vyslechl pět, proto jen stručně, bylo by jistě nespravedlivé, kdybych podrobně rozebíral výkony některých a např. výkony kvartet Apollon, Wihanova a M. Nostitz přešel mlčením. Festival nezačal příliš šťastně. Jako první byla totiž na programu úprava Mozartovy Serenády pro dechové nástroje K 361. Úpravu pro devět smyčcových nástrojů provedl na koncertě přítomný Mordechai Rechtman. Provedení se ujaly Sharon Quartet společně s Talichovým kvartetem a kontrabasistou Radkem Žaludem. První pocit byl, že si oba soubory v pojetí skladby zcela nerozumějí. První dvě věty byly hrány s typicky barokní stupňovitou dynamikou. Třetí věta – Adagio – dokonce působila i úpravou spíš jako barokní Air než jako klasická věta. Ani úprava, ani interpretace mne zcela neuspokojily. To Mendelssohnův oktet vyzněl podstatně lépe. Na samostatném koncertě v bazilice se Talichovci předvedli ve výborné formě. Jejich zvuk se poněkud liší od zvuku většiny českých kvartet, je objektivnější. Z jejich koncertu mne i publikum nejvíce zaujala kromě provedení Smetanova kvartetu Z mého života zejména hluboce prožitá interpretace Šostakovičova 8. kvartetu. Na koncertě Kocianova kvarteta, které teď hraje s novým sekundistou Milošem Černým, zazněl vedle rozkošného Duetta pro violoncello a kontrabas Gioachina Rossiniho (Václav Bernášek a hostující Jiří Hudec) i výborně provedený Dvořákův Smyčcový kvintet G dur. Skladbu hráli Kocianovci v „originální verzi“, tj. s in-ter-mez-zem mezi první a druhou větou, které Dvořák později (rozumně!) vyřadil.
Rakouské kvarteto Aron je poměrně mladý soubor, který prošel obvyklou středoevropskou výchovou u členů kvarteta Albana Berga. Jejich hra má podobné vlastnosti jako hra mnoha českých kvartet. Z jejich koncertu mne nejvíce zaujala interpretace Haydnova Kvartetu d moll, vtipná, lehká a do všech detailů promyšlená. Stamicovo kvarteto vystoupilo s novým primáriem Jindřichem Pazderou. Jak mi sdělili, vystoupení na tomto festivalu bylo první v novém složení. První dojem byl dobrý. Zdá se, že nový člen se umí přizpůsobit zvuku souboru a dobře mezi členy zapadá. Je-li tomu opravdu tak, ukáže teprve delší doba. Z jejich koncertu mne nejvíce zaujalo provedení Dvořákova Kvartetu F dur Amerického. V pří-jemné akustice Sladkovského sálu zněl jako vykoupaný, očištěný ode všech nánosů konvence a přílišné popularity.
Co říci na závěr? Festival je to užitečný, je ho však třeba očistit od mnoha organizačních nedostatků, připravit zajímavější dramaturgii a dát větší prostor hudbě 20. a brzy i 21. století.