Scéna.cz 

Harmonia Mozartiana Pragensis u sv. Martina ve zdi

Soubor Harmonia Mozartiana Pra-gensis, vedený dirigentem Richardem Heinem (SRN) a fagotistou Lubošem Fajtem, se systematicky věnuje interpretaci skladeb, jež byly označovány jako tzv. „harmonie“. Jde většinou o okteta (dva hoboje, dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty, k nimž je příležitostně připojen i další nástroj – v tomto případě kontrafagot).

Ke koncertu v kostele sv. Martina ve zdi (17. 9.), který nastudoval francouzský host Eric Baude-Delhommais, byl přizván ještě na Kypru působící český pianista Zbyněk Maruška. Toho osmičlenný ansámbl doprovodil v Concertinu pro cembalo skladatele z prvé poloviny devatenáctého století Josefa Triebensee. Po nepříliš nápaditých Variacích téhož autora na téma z Mozartovy opery Don Giovanni nepřineslo ani Concertino po skladebné stránce nic pře-vratného. V melodické invenci zůstal Trieben-see v zajetí derivátu ze vzorů německého klasicismu; navíc je tu sólový part téměř překryt dechovým doprovodem (Maruška hrál na klavír; kdyby byl opravdu volil cembalo, nebylo by ho patrně slyšet vůbec). Baude-Delhommais řídil pak ve světové premiéře skladbu Luciena Guérinela (1930) Rives effleurees. Slohově to byl ovšem prudký skok; z ně-ko-likadílné skladby nejatraktivněji zapůsobila druhá část, jejíž kompozičně do detailu propracovaná a promyšlená scherzová hravost v přechodech melodické linky mezi party má spontánní, muzikantsky živý spád. U ostatních vět, jež mají programový charakter (škoda jen, že dirigentovu v češtině a francouzštině pronesenému výkladu nebylo v chrá-mo-vém prostoru rozumět), mi trochu vadil poněkud rétorický, quasi „recitační“ a pateticky nadnesený styl hudebního vyjádření.
Přirozeným vrcholem koncertu se tak stalo provedení Partity F dur, op. 33 Františka Vincence Kramáře, jímž se program vrátil zpět do předminulého století. Neobyčejně vtipně formovaná melodika skladby, kterou objevil Eric Both ve Francouzské národní knihovně v Paříži, barevně pestré posazení nástrojů a bo-ha-tá rytmická struktura činí z Kra-má-řo-vy partitury velmi zajímavý doklad autorovy kompoziční dovednosti.
Výkon okteta (v Quérinelově skladbě se k němu přidal ještě kontrafagotista) byl po celý večer kabinetní ukázkou perfektní dechařské instrumentalistické jistoty a vyzněl naprosto přesvědčivě i v pro-středí akusticky ne právě ideálním. Škoda, že do pečlivě připraveného tištěného programu se už nevešla jména devíti hráčů – všichni si uvedení zasloužili.