Emil Viklický: Hraju muziku tak, jak ji cítím
autor: archiv
zvětšit obrázekV HOLOMÓCI MĚSTĚ, OKNO a DVEŘE – zásadní alba Emila Viklického vydává nyní Supraphon v reedici. Posluchači si tak mohou připomenout mistrovství muzikanta uznávaného dnes po celém světě. Už tenkrát, když vydával své první desky, bylo tohle mistrovství patrné. V Holomóci městě byla vůbec první Viklického deska, mimochodem – Emil Viklický se v Olomouci narodil. Okno a Dveře nahrál známý pianista a skladatel s „kumpány“ z věhlasné Berklee College od Music – Billem Frisellem, Kermitem Driscollem a Vintonem Johnsonem.
V Berklee College jsem si uvědomil, že když chce člověk něčeho dosáhnout, musí na tom tvrdě pracovat. Konkrétně v muzice to znamená cvičit, psát, vystupovat. Doma bylo tehdy zvykem o nic se nestarat, přežívat, každá iniciativa byla hned potlačena. Americká zkušenost je velmi cenná: člověk se musí přičinit sám. A to platí stále.
Dá se to tak říct. Pro tehdejší režim jsem byl neznámý hudebník z Olomouce. Měl jsem tenkrát za sebou vítězství ve dvou mezinárodních soutěžích – v Lyonu a v Monacu, obě z roku 1976 – a získal jsem stipendium na Berklee na čtyři roky. Navíc tuhle cestu přede mnou prošlapal už Martin Kratochvíl, který se mohutně odvolával na mezinárodní dohody z Helsinek roku 1975.
O prázdninách 1978 jsem se vrátil domů a pak už jsem do Ameriky nejel. Nepustili mě. Jelikož jsem chtěl se spolužáky alespoň natočit album, přijeli oni za mnou. Desku i návštěvu mých kolegů prosadil tenkrát Tonda Matzner.
Veselé. Točili jsme v Supraphonském studiu v Dejvicích, kde byla také ubytovna a škola pro „zahraniční studenty“. Stalo se nám třeba, že jsme nahrávali, najednou přišel Tonda a řekl: kluci, musíte rychle pryč! Jak to, ptali jsme se, vždyť tu máme od Supraphonu frekvenci! Na nic se neptejte a běžte. Začali jsme tedy balit. V tom přišel jeden pán, sedl si na židličku a pustili mu film. Nezajímalo mě to, ale Bill Frisell najednou vyhrkl – Emile, víš, co to je? Nemám tušení, odpověděl jsem. To je Exorcist! Vymýtač ďábla. To byl tehdy v západních zemích velký filmový hit. Frisell se divil, jak je možné, že tento film promítají, když je u nás jinak zakázaný. Řekl jsem, že to „potřebuje“ vidět nějaký fízl. A Tonda nás zase hnal pryč… Nějaký estébák prostě potřeboval vidět, co se děje, o čem se venku mluví.
Když šli po ulici a viděli různé komunistické symboly, valili na ně oči. My už jsme je nevnímali. Kluci nevěděli co to je, a byli jako u vytržení. Praha se jim jinak líbila, ale neměli moc času si ji prohlížet. Pamatuji si ale, že je třeba hodně zaujal Karlův most.
A to mě těší, asi opravdu lidem něco říká. Po čase jsem si ji poslechl a zklamán nejsem. Naopak. Na první reedici v roce 1996 byl poněkud ostrý zvuk. Dnes se to dá masteringem změnit, CD bude znít skoro jako původní vinyl, technické možnosti jsou dnes obrovské.
Asi ne, jinak by to udělali. Poslal jsem jim, tehdy ještě poštou, více skladeb a oni si vybrali ty, které jsme pak nahráli.
Perfektní, byla s ním legrace. Hvězdou se stal až po tom turné v Belgii, na které jsem nemohl jet. Doufám, že se opět uvidíme letos koncem května, kdy hraju v Seattlu, kde Bill bydlí s rodinou.
Poučily mě problémy Karla Velebného. Dával svým skladbám geniální názvy, třeba „Hráškově zelený prefabrikát“. V rozhlase i v Supraphonu mu ovšem tyto názvy škrtali, prý jsou ideologicky závadné. Vyřešil to tak, že názvy cimrmanovsky zjednodušil. Vznikly tak kompozice „Naše kočka“ nebo „Váš pes“, které pochopitelně ideologicky závadné nebyly. Pokračoval jsem v této tradici a dal jsem svým LP deskám rovnou názvy Okno a Dveře. I když inspirací byl také název obrazu olomouckého malíře Vladimíra Ženožičky „Zase zapomněli zavřít okno“. Viz skladba č. 2 na CD. Původně jsem dokonce chtěl takto pojmenovat celou LP, ale název příliš dlouhý. „Okno“ vyšlo v roce 1980 (nahrávali jsme v roce 1979), „Dveře“ pak vyšly v roce 1985 – nahrávky s Frisellem, Driscollem a Johnsonem tvořily první půlku téhle desky.
Podle jedné moravské lidové písně. Její melodii mnohem později nazpívala Zuzka Lapčíková do filmu Martina Müllera Bloudím, v něm jsem napsal novou verzi se symfonickým orchestrem. Holomóc jsme točili v roce 1977, film se začal natáčet v roce 2003. A dokončen byl až předloni.
S Milanem a Františkem jsme hráli dlouhá léta u Karla Velebného, s Lubošem Andrštem jsem hrál od roku 1974 v Energitu a později také v duetu. Byli jsme tedy vzájemně „ozkoušení“.
Honzu jsem dobře znal. Byl a stále je jedním z našich nejlepších jazzových historiků. Má obrovské sbírky jazzových nahrávek. Jednou jsem se ho třeba zeptal, co přivezl ženě z Ameriky a on odpověděl: přivezl jsem sedmdesát elpíček. No a věděl jsem, že sedí u prvních houslí ve Státní filharmonii Brno, takže když jsem potřeboval housle, Beránek se nabízel.
O tomhle jsem tenkrát nepřemýšlel. Chtěl jsem natočit muziku, jakou cítím, jaká mě zajímala, o které jsem byl přesvědčen, že je dobrá. A myslím si, že je dodnes svěží.
Zájem o ně byl od začátku obrovský. Okna se prodalo třicet osm tisíc desek! Někteří kolegové ze zahraničí mi později postupně sdělovali, že ta alba mají už od dávných dob a jeden skvělý muzikant mi dokonce řekl, že se z nich učil!
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Slovácké divadlo uvede napínavé drama
Slovácké divadlo v sobotu 27. 4. 2024 čeká další premiéra. Tentokrát se do čela inscenačního týmu postavil eme celý článek
HUDBA
Iveta Bartošová - Ve jménu lásky
Zpěvačka Iveta Bartošová patřila k nejoblíbenějším českým popovým zpěvačkám konce 20. a začátku 21. století. Z celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Výtvarné tipy 19. týden
Věčný Egypt: Dědictví
Tisíciletá historie africké země vepsaná do tamní architektury, nekropolí, řemesel i celý článek