zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Romeo a Julie - Gesamtkunstwerk Sashy Waltz

Romeo a Julie

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Z řady přímých přenosů převážně klasických baletních děl cyklu Balet v kině vybočovalo mimořádné představení ROMEO A JULIE, které na hudbu Hectora Berliotze nastudovala v roce 2007 s Baletem Pařížské opery jedna z nejpřednějších německých choreografek Sasha Waltz. Diváci v Opera de Bastille v Paříži a tisícovky dalších před projekčními plátny po celé Evropě měli možnost vidět její dílo po druhé po pěti letech od světové premiéry.

Sasha Waltz pracuje s oblibou s barokní nebo renezanční hudbou a zde poprvé sáhla k romantismu. V dramatické symfonii č.17 Hectora Berliotze pro solisty, sbor a orchestr na téma shakespearovské milenecké dvojice z roku 1839 spatřila materiál, který se sám nabízí choreografickému zpracování - "choreografickou operu". Emocionální náboj hudby a její síla si podle Sashy Waltzí vynucují fyzické vyjádření pohybem.

Ústřední bodem z hlediska pozornosti je taneční dění, které se v některých okamžicích prolíná se zpěvem sólistů (Stéphanie D'Oustrac, Yann Beuron, Nicolas Cavallier) a pěvecký sbor se mísí se sborem tanečníků, stejně závažná je účast orchestru (dirigent Vello Pähn), všechny excelentní složky zakomponovány do mistrovského Gesamtkunstwerku.

Na ose základního příběhu, jež využívají jiná baletní zpracování, se zachovalo jen pár nejnutnějších bodů, obklopených širokým pláštěm abstrakce. Smyslem nemělo být vyprávění ale evokace citů. Princip polarity přítomný v nepřátelství dvou rodů se rozplývá v obecném pocitu nepřátelství, násilí, zášti. Přesto zůstává naděje, že rozpory mohou být překonány a původní jednota opět nalezena. "Očištěný" a zjednodušený děj nachází výraz v minimalistickém vizuálním konceptu (scéna Pia Maier.Schriever, Thomas Schenk, kostýmy a výprava Bernd Skodzig)- v protikladu černé a bílé a jejích odstínech. Ten nejzemitější zobrazuje "kubistická" scéna - na černém podkladě jeviště (které málokdy zahlédneme celé) jsou uloženy - nebo snad zavěšeny jak naznačují lana, přes sebe dvě bílé čtvercové plochy, svrchní se mírně svažuje. Černé a bílé jsou jednoduché kostýmy tanečníků - černé a bílé jsou černá kimona a bizarní renezančně? stylizované úbory pěveckého sboru. Bílé šaty má sólistka pěvkyně a černé sólisté pěvci.

I tentokrát jako při premiéře ztvárnili hlavní role étoiles Baletu Pařížské opery Aurélie Dupont a Hervé Moreau. Choreografie byla vytvořena na míru pro oba charaktery a vycházela ze schopností osobnosti jejich představitelů. Každý z nich se však za pět let nějak změnil, získal jiné zkušenosti a to muselo nevyhnutelně poznamenat i způsobu jejich projevu. Oba vyzrálé osobnosti, nepředstírající vzhled teenagerů, zprostředkovávají naplno city, jichž se časové omezení netýká. Romeova tušená fyzická síla a výbušnost, které se plně projeví v tragickém momentu Juliiny smrti, je umírněna graciézností francouzského stylu v milostných pasážích, kdy pohyby dosahují až ženské měkkosti. Z detailních záběrů postavy a tváře je čitelná intenzivní míra emocí, je to ale čistá oduševnělá romantická láska,v níž chybí pálivá vášeň a erotická touha, tak jako je oproštěný prostor, kde se vše odehrává. V téže poloze zrcadlí jeho city Julie. Ozvěny romantického baletu prozrazují figury a gesta milostných duetů. Nic zde ale není dotaženo, bosé nohy a ruce se napínají jen do určité míry, jako by už dále neměly odvahu, ostýchaly se dojít do mezního bodu a vracejí se s obavami zpět. Juliino tělo se vlní se a vznáší jako její splývavé bílé šaty. Ostych, rozpaky v tichém postoji se prudce přehoupnou do mechanického trhavého pohybu loutek, styl se láme do nezakrytě současného výraziva v určitých neharmonických hudebních sekvencích.

Parodií na oficiální hostiny a bály je slavnost u Kapuletů. Slavnostně odění hosté - pánové ve společenských oděvech a dámy v tutu se odstrkují od stolů a snaží se zmocnit co největších porcí, poskakují směšně v předepsaných pozicích a Romeo a Julie musí hrát tuto hru s nimi. Výjev jako pousmání nebo lehký úšklebek vůči velkým klasickým tématům.

Následná balkonová scéna je vyplněna nesmělými dotyky, hlazením obrysů těl a úchvatnou milostnou hrou, kdy Julie překračuje ležícího Romea a dotýká se nohama jeho paží. Podobné gesto se opakuje při loučení. Horní deska se nadzdvihne - Julie stojí na jejím okraji a Romeo nevýslovně něžným gestem pohladí její nohu. Sám v omámen láskou se schoulí do temnoty pod desku - desku hrobky? - snad v předznamenání příští tragédie.

Nyní se deska stává sama aktérem, proměnila se v bílou šikmou stěnu, z jejíhož vrcholu stéká dolů černá barva- od tohoto okamžiku nabývají události tragického spádu. Dění ustrne ve fascinujícím obraze. Černou barvou si kreslí před bílou stěnou Julie čáru na obličej a paži. Zdánlivě umírá a otec a bratr Lorenc tančí zvláštní tanec s jejím mrtvým tělem.

Ztělesněním zoufalství je Romeo s černým vlajícím kabátem jako bouřný mrak, s rozcuchanou kšticí, strhaným výrazem. Vystupuje a padá se stěny, zhroucený do sebe, "krotí" rozmáchlá gesta svých paží. Otráví se jedem nad hrobem Julie, ale ještě zažije její probuzení. Ještě jen pár okamžiků společného štěstí a tragédie se naplňuje.

Všichni truchlí, nepřátelé se usmiřují, vládne jen jedna barva - bílá. Vysvětlení přináší efektní epilog bratra Lorence ve dvou postavách. Jako zpěvák přiznává svou vinu a tančí a jeho pohyby v mohutném rozsahu opakuje tanečník (Nicolas Paul). Ǔplný závěr pak patří chórům a díky tomu mají diváci v kinech poprvé možnost je vidět v delším záběru, protože během představení zůstávají většinou mimo dohled. Filmoví diváci byli sice ochuzeni o velkolepost a mohutnost prostoru a celkové společné vyznění všech komponentů, náhradou jim byly detaily, které nejsou dostupné ani pro divadelní publikum v nejbližších řadách. Tato určitá a asi nutná nevyváženost při přímých přenosech (a určité technické problémy způsobené počasím) nemohla oslabit jedinečný zážitek z představení, které ani po pěti letech neztratilo punc novosti a neobvyklosti a za něž byla Sasha Waltz vyhlášena v Německu choreografkou roku 2007.

21.5.2012 23:05:19 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Časopis 18 - sekce

HUDBA

Ivan Hlas – 70

Ivan Hlas – Pramínek času

Ivan Hlas – Pramínek času
Muž mnoha profesí a jedna z legend české hudební scény Ivan Hlas se u příle celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Dny evropského filmu znají své vítěze

Bez dechu (Without Air)

Na mezinárodním festivalu Dny evropského filmu (DEF) byly dnes slavnostně předány v pražském kině Přítomnost f celý článek

další články...