Scéna.cz 

Autentický Kníže Igor

Alexander Porfirjevič Borodin pracoval na své jediné opeře – Knížeti Igorovi – šestnáct let, po jeho smrti Nikolaj Rimskij-Korsakov zinstrumentoval prolog a 1., 2. a 4. akt. Třetí akt zkomponoval podle Borodinových skic Alexandr Glazunov. V Ostravě hrají toto monumentální dílo bez něj – i tak ovšem tři a půl hodiny. (Premiéry 9. a 10. 2. v Divadle Antonína Dvořáka, recenzována druhá premiéra).
Scéna Jaroslava Maliny ctí, že na jeviště se musí vejít veliký sbor, odtud volná podlaha, jen v pozadí (pro přehlednost) kašírovaný kopeček. Scénografova poetika se ovšem neztrácí, na portále je zavěšen pohádkově stylizovaný pravoslavný palác s kopulovitými věžičkami a koníček. A měsíček a slunce připravené pro mile naivní, romantickou scénu zatmění slunce v prologu.

Intenzivní atmosféru místa a situace navozuje režisér Luděk Golat skrze účinkující. Scény v Putivlu jsou velmi autenticky ruské – žitá, nikoli hraná obřadnost, přirozený patos a zběsilé pitky. Dvojice Miroslav Urbánek (Jeroška) a Vitalij Lomakin (Skula) baví nevázaností, sebepředváděním (především Urbánek je osobitý komediant par excelance, má talent k sobě okamžitě přitáhnout pozornost), projev Andreje Beščastnyho (kníže Galický) je uhrančivě zneklidňující, ostře nasvěcuje jednu stránku ruské duše, totální zahledění do sebe, spontánnost značící bezohlednost vůči jiným i sobě – žádné klapky, žití na doraz. Vskutku velmi intenzivní herecko-pěvecká kreace. Lyrický kontrast: Valentin Prolat (Vladimír Igorjevič), s podmanivým až bolestně krásným, cituplným zpěvem, piany, při nichž se tají dech. Zpívání Sergeje Zubkeviče (Kníže Igor) je převážně výrazově chudší, z jeho hrdého, urputného, odhodlaného zpěvu o svobodě i tak zazní vznosný patos. Tatiana Teslia zpívala Jaroslavnu trochu ukřičeně, těžce, málo pružně (možná unaveně, když sama absolvovala generálkový týden i obě premiéry). Ale – nebylo tu výkonů slabých, ani v rolích menších, v nichž potvrdili kvality sólisté zkušení (Václav Živný – Končak, chán, Václav Morys – Ovlur) i začínající Petra Veberová (Končakovna), jejíž lahodně temný hlas zněl klidně, spolehlivě.
V poloveckém táboře nechybí kouzlo exotiky tanečnic, vlnících se při orientálních nápěvech. Polovecké tance, to je skutečný výbuch energie, strhující moment (choreograf Igor Vejsada): i díky tomu, že režisér zapojil místní vietnamský soubor bojového umění, který vedl mistr bojových umění Nguyen Hong Hai. A jistě díky skvěle sezpívanému sboru (sbormistr Jurij Galatenko): přesnost, mladé hlasy klidně zvládající vysoké polohy, velký zvuk – radost poslouchat. Druhá premiéra celkově vynikala obdivuhodnou přesností v nástupech, ansámblech, v orchestru. Kanadský dirigent Tyrone Paterson projevil pochopení a cit pro charakter Borodinovy hudby, dává vyniknout její pestrosti, barevnosti, nechá ji plynout bez násilných kontrastů, střihů dynamických a tempových, nechybí ale gradace. Jeho nastudování je věcné, bez přehnaného sentimentu a dutého patosu, dokáže vyjádřit jemné odstíny nálad, atmosféry.
A tak: Borodinovu velkorysému dílu se v Ostravě dostalo vskutku velkorysé inscenace. A člověku to ani nepřijde, že trvá tři a půl hodiny.