Scéna.cz 

Antonín Dvořák: Klavírní trio f moll a další

Klavírní trio nesoucí jméno Smetanovo se na české hudební scéně objevuje již po třetí. První vzniklo v roce 1934 z iniciativy Josefa Páleníčka (od roku 1945 působilo jako České trio), ve druhém se v roce 1967 setkali Václav Snítil, Josef Hála a Stanislav Apolín. Současné Smetanovo trio hraje ve složení Jitka Čechová, klavír, Hana Kotková, housle a Jan Páleníček, violoncello. A ja-ko byl cellistův otec duší tria původního, je Jan Páleníček spiritus agens tria nynějšího. Poučen komorními zkušenostmi z Ars tria jakoby konečně po dvou desetiletích našel partnerky stejné krevní skupiny. Obě instrumentalistky jsou vynikajícími sólistkami s mezi-národním školením, soutěžními i kon-certními úspěchy. Je pozo-ruhodné, jak své umě-ní dokáží uplatnit i ve vyváženém a vytříbeném komorním projevu. Nasloucháme-li jejich hře, máme dojem, že spolu muzicírují odevždy.

Snímek Lotosu obsahuje dvě díla stejného obsazení, ale odlišného hudebního rodu. Vedle vrcholného tria Dvořákova Sonátu ostinatu Petera Breinera (1957). Absolvent bratislavské VŠMU od mládí enfant terrible slovenské hudby žije od roku 1992 v ka-nadském Torontu. Je neobyčejně plodným skladatelem, který mísí zdařile klasické formy s popmusik a jazzovými prvky. Projevuje se to i v motorických okrajových větách Sonáty ostinato, střední část je vřelou a cituplnou písní beze slov. Breiner má smysl pro míru (skladba trvá 16 minut), nástrojové barvy a jejich vzájemné propojení. Sonáta se dobře poslouchá i hraje. Smetanovo trio ji tlumočí se zřejmou chutí a suverénně.
Těžiště snímku ovšem tkví ve Dvořákově Klavírním triu f moll, op. 65. Skladatel je komponoval v roce 1883 za vážných životních okolností a vytvořil v něm vedle 7. symfonie d moll jedno z nejdramatičtějších děl svého odkazu. Eduard Hanslick je nazval „skladbou“, jež dozrávala na slunci nejušlechtilejší mužnosti“. Sme-tanovo trio hraje Dvořáka se smyslem pro jasnou a pevnou ar-chitekturu celku aniž opomíjí půvabné detaily Dvořákovy hudby. Volí, zejména v obou závěrečných větách, živější tempa. Jejich na-hrávka (36 minut) je o šest minut kratší než snímek Academia tria z ro-ku 1997. Volím to srovnání zá-měrně. Protože u Sme-tanovců nepůsobí nic uspěchaně, u Akademiků nic zdlouhavě. Jsou to dva interpretační pohledy na stejné dílo, zrcadlící jeho imanentní vlast-nosti. Smetanovo trio jakoby kladlo důraz na lapidárnost a řád, který Dvořák čerpal z od-kazu Beethovena či Brahmse, Academio tria na rozevláté linie slovanských kořenů skladatelovy inspirace. Obě pojetí mají právo na život a přesvědčivě odhalují krásu a bo-hatství hudby samé.
Kvalitu snímku zaručuje i odpovídající úroveň hudební a zvu-ko-vé režie (Milan Puklický a Erich Kunze), poučený a informující komen-tář Antonína Matznera i vkus--ný buklet, z jehož obálky stejně jako z vnitřní strany pouzdra na nás shlížejí tři umělci, vzbuzující důvěru již svými oduševnělými tvářemi. Na příští nahrávky Smetanova tria se můžeme tedy jen těšit.