Scéna.cz 

Pocta Nigelu Charnockovi

V pestrém programu letošního festivalu tanečních filmů byla ne nepodstatná část věnována britskému režiséru Davidu Hintonovi. Za jeho osobní přítomnosti se uskutečnila hned první den - v pátek 19. dubna - retrospektiva jeho děl z let 1990 - 2008.

David Hinton měl také hlavní slovo ve vzpomínkovém večeru na počest nedávno zesnulého britského tanečníka a choreografa Nigela Charnocka (1960 - 2012). V úvodu k projekci filmu Dead Dreams of Monochrome Men, který odstartoval jeho filmovou kariéru, připomenul režisér mezi výraznými rysy osobnosti Nigela Charnocka smysl pro (černý) humor a schopnost nacházet komično v běžném životě. Komika si ale zřejmě nacházela i Nigela Charnocka, jak dokazuje historka odehrávající se nedlouho před jeho smrtí. Po cestě olympijského ohně na olympijský stadión v Londýně v loňském roce dorazila pochodeň i do hospicu, kde trávil své poslední dny Nigel Charnock. Novináři se chopili příležitosti a chystali se zvěčnit Nigela Charnocka s olympijským ohněm. Jenomže v onom okamžiku se Nigel právě koupal a odmítl svou činnost přerušit. Dostal tedy pochodeň s ohněm přímo do vany a po celém světě se rozlétla senzační fotka. O to cennější, že to byl poslední snímek Nigela Charnocka, který následujícího dne - 1. srpna 2012 - zemřel.

Nigel Charnock, spoluzakladatel souboru fyzického divadla DV8 v roce 1985, kde dlouhou dobu působil, nebyl českému prostředí neznám. V Praze se objevil už v roce 2004 na workshopech v Duncan Centru a v roce 2007 vystoupil s choreografií Frank v Divadle Archa během "4 dnů v pohybu". V roce 2008 začal připravovat choreografii Miluj mě se souborem Nanohach, jak zavzpomínal tanečník Jan Malík.

Film DEAD DREAMS OF MONOCHROME MEN natočil David Hint v roce 1990, v čase, kdy téma homosexuální erotiky, i když podložené sociálně angažovanou myšlenkou o tragických důsledcích jakýchkoliv sociálních fóbií, mohlo být vnímáno jako provokativní a i dnes, kdy už je svět tolerantnější a otevřenější, jde o námět ne tak běžně frekventovaný.

První produkce DV8 v choreografii Lloyda Newsona určená pro filmovou adaptaci je odvozena z příběhu sériového vraha Dennise Nilsena, který s cílem očistit společnost zabíjel homosexuály. Černobílý film má čtyři protagonisty(Lloyd Newson, Nigel Charnock, Russel Maliphant a Douglas Wright), mezi nimiž se přelévají vlny sympatií, přitažlivosti a odmítání. Muži jsou uvězněni ve svých emocích, z nichž se snaží unikat, podobně jako se pokouší uniknout z betonové podzemní kobky. Záchvěvy všech citových hnutí - touha, něha, drsnost, agrese, potřeba zraňovat, nacházejí detailní fyzické vyjádření v gestech, pózách, ve výrazu obličeje, očí. Sbližování a vzájemné zkoumání se rozjíždí do snové deviantní fantazie, v níž je možné všechno- choreografie se tu udržuje v těsné blízkosti hranic, kde by hrozilo uklouznutí mimo umělecký žánr. Interpreti jsou autentičtí svým prožitkem, vydávají se absolutně- vrhají se na zem, svíjí se, šplhají do výšek, dávají a přijímají rány, svlékají se, namáčejí ve vodě, nechávají se za nohy věšet ke stropu, vzdychají, úpí, stříká z nich pot. Šokující závěr v logice věci už ani nešokuje.

V performance Dead Dreams of Monochrome Men je k nalezení filozofie "programu" DV8 (slovní hříčka v názvu sdružení s "deviate" napovídá mnohé o nekonvenčním přístupu), který jde proti povrchnosti, bezobsažnosti, prázdné uměleckosti a elitářství současného tance. Přestože se názory Nigela Charnocka týkají 80. let minulého století, neztratily ani dnes na aktuálnosti.