Scéna.cz 

Leoš Janáček: Sinfonietta, Šumařovo dítě, Balada blanická a Taras Bulba

Málokdo si uvědomí, že souhrn prakticky všech čistě orchestrálních skladeb Leoše Janáčka se vejde na jedno jediné CD. Výčet titulů je krátký: Sinfonietta, dvě symfonické básně – Šumařovo dítě a Balada blanická a rapsodie Taras Bulba. Něco musí zůstat stát stranou, Lašské tance, neboť jsou součástí baletu Rákós Rákóczy, předehra Žárlivost, která zase původně patřila k Její pastorkyni, a Adagio d moll, spjaté obdobně s Šárkou. Takže potom už zbývají leda dvě juvenilní suity pro orchestr a Dva tance (kozáček a srbské kolo). Zásadní význam ovšem mají první čtyři uvedená díla. Sinfoniettu a Tarase Bulbu máme možnost slýchat na koncertních pódiích poměrně často, Šumařovo dítě a Baladu blanickou už méně. Je proto dobře, že dramaturgie nového janáčkovského CD, společného projektu Supraphonu a Českého rozhlasu, obě baladicky laděné symfonické básně k Sinfoniettě a Tarasu Bulbovi přiřadila.

Balady s Bulbou spojuje doba vzniku – druhé desetiletí 20. století, tzn. období první světové války. Zároveň jsou všechny tři skladby dokladem, jak často Janáček nacházel inspiraci v literatuře nejen pro svá operní díla. Z české poezie je „jeho“ autorem především Bezruč a Vrchlický, ale také František S. Procházka a Svatopluk Čech. Právě Čechovu baladu Šumařovo dítě si vybral v roce 1912 k zhudebnění. Kromě její přízračnosti (zemřelý šumař si v noci přijde pro své osiřelé dítě) v ní podtrhl i sociální momenty. Balada blanická, jedna z řady Janáčkových skladeb, jejichž podkladem je Vrchlický – tentokrát jeho sbírka Selské balady – vznikla až v roce 1919 a je zřetelným ohlasem konce války: zbraně blanických rytířů se tu mění v „kosy, rýče, cepy, brány, motyky a srpy čistě ukovány“. Orchestrální rapsodie Taras Bulba, psaná podle Gogolova stejnojmenného románu, stojí časově mezi oběma baladami. Její kompozice zaměstnávala Janáčka téměř po celou dobu války a jasně s tehdejší atmosférou souvisí. Na jedné straně líčením krvavých bojů mezi kozáky a Poláky, na druhé proklamací víry ve slovanskou sílu. Sinfonietta je dílo pozdější. Z původního záměru složit fanfáry pro VIII. všesokolský slet v roce 1926 se rozrostla v žesťovou suitu.
Nová nahrávka Janáčkových orchestrálních skladeb je jako celek dílem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a dirigenta Tomáše Netopila, dnes celosvětově uznávaného reprezentanta české hudby. Nastudování odpovídá Netopilovým 38 letům – je stále ještě „mladé“ (což se projevuje mj. v tempické dravosti), ale zároveň už v sobě nese určitou životní zkušenost, která pod ryzí hudebností cítí pro Janáčka vždy příznačný ideový náboj. Pro provedení Sinfonietty si Netopil přizval členy Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, takže žesťové pasáže mají opravdu burcující zvuk, vykontrastovaný lyrickými momenty hlavně ve 2. a 3. větě. V Šumařovu dítěti si zasluhuje vyzvednutí nejen výkon Petra Zdvihala v houslovém sólu, ale celé smyčcové sekce. Zejména finále skladby vyznívá s působivou jímavostí. Balada blanická je dílo zajímavé svou hutností. Na poměrně krátkém časovém úseku střídá velkou motivickou pestrost, a právě tato opalizace vychází pod Netopilovou taktovkou velmi účinně. Že vrcholem nahrávky je Taras Bulba, je pochopitelné – jde o jedno z Janáčkových vrcholných děl. Každému jeho zdařilému provedení nasloucháme téměř bez dechu. Je tomu tak i tentokrát. Tomáš Netopil pojímá skladbu spíše jako hudební drama než jako orchestrální rapsodii. Proto mu vedle melodičtějších pasáží 1. a 3. věty zvlášť silně vychází až drastická rozechvělost střední části, líčící mučednickou smrt Tarasova syna Ostapa (Varšavské trýzně). A plně monumentálního vyznění se dostává také závěru celého díla.

SUPRAPHON SU 4131-2
LEOŠ JANÁČEK: SINFONIETTA, ŠUMAŘOVO DÍTĚ, BALADA BLANICKÁ, TARAS BULBA
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Tomáš Netopil, houslové sólo Petr Zdvihal, Hudba Hradní stráže a Policie České republiky. Nahráno v pražském Rudolfinu 22. až 24. a 29. 6. a 30. 9. 2012, hudební režie Jiří Gemrot, mistr zvuku Jan Lžičař, produkce Dagmar Henžlíková a Matouš Vlčinský. Nahrávka vznikla ve spolupráci s Českým rozhlasem. Celkový čas 68:31. Recenze CD – Hudební rozhledy 06/2013 - Jaroslav Someš.